Osm míst v letadle

V nemocnici Lankien v Jižním Súdánu se náš tým připravuje na první pacienty s onemocněním COVID-19, když v blízkém městě dojde k násilnému útoku. Musí tak začít řešit úplně jinou krizi. Britská lékařka Jennifer Hulse podává silné svědectví o této události. ​

Nějakou dobu byl Jižní Súdán jednou z posledních zemí na světě bez zaznamenaného případu COVID-19. 

Během března i dubna jsem v zahraničních zpravodajstvích sledovala šíření viru. Na mapě světa postupně jedna za druhou zčervenaly všechny sousední země, až jsme zůstali jediní bez nákazy. 

Nakonec se nevyhnutelně virus objevil i tady. Nebo lépe řečeno, dostal se do hlavního města Džuby. Naše nemocnice v Lankienu se nachází v izolované venkovské oblasti, což nám sice poskytuje určitou ochranu, ale na druhou stranu to zároveň komplikuje logistiku přípravy na pandemii.  

Příprava na pandemii 

Pro Jižní Súdán nejsou epidemie infekčních nemocí žádnou novinkou.  

V naší nemocnici se nachází izolační oddělení vybudované při loňské epidemii cholery, které jsme rychle upravili. Zásoby ochranných pomůcek proti ebole můžeme využít i proti koronaviru. 

Vlastně si myslím, že zbytek světa by se právě teď mohl hodně naučit od afrických zdravotníků. Nezlomní a vynalézaví,  s generacemi zkušeností s vypořádáváním se s vysoce nakažlivými nemocemi ve složitých podmínkách, nemluvě o těžkém rozhodování, jak rozdělit to málo, co mají. 

Jennifer a vedoucí jednotky intenzivní péče nemocnice v Lankienu. Foto: Jennifer Hulse

Pandemie silně zasáhla naši nemocnici už před prvním případem COVID-19. Jak můžeme být „Lékaři bez hranic”, když hranice všude zavřeli?  

Naše už tak křehké zásobování bylo ještě více narušené. Zásilky zoufale potřebných léků se k nám nemohly dostat.  

Zahraniční pracovníci nemohli přijet do ani odjet ze země kvůli omezení letecké dopravy. Místní zaměstnanci měli strach o své blízké žijící v zahraničí. Mnozí z nich jsou uprchlíci, kteří během dlouhých let vnitřního konfliktu utekli do sousedních států. 

Nikdo z nás si nedokázal představit dopady viru na komunitu, která už tak bojuje s podvýživou, malárií, tuberkulózou, kala azar, HIV a dalšími smrtelnými nemocemi. Naděje na dožití je tu průměrně okolo 58 let.  

Takže jsme se začali připravovat. Školení personálu, vytváření směrnic, plánování, budování, osvěta místních, přizpůsobování se. 

Bohužel ale i během pandemie se stranou zájmu odehrávají další zapomenuté katastrofy...   

Plán pro hromadné neštěstí 

Brzy ráno v sobotu 16. května došlo k rozsáhlému ozbrojenému útoku na město Pieri, krátce po potvrzení prvního případu (nového – pozn.) koronaviru v naší oblasti. 

Město Pieri leží asi 50 kilometrů od naší nemocnice v Lankienu. Nachází se tam malá klinika s místními lékaři, zdravotními sestrami a porodními asistentkami. Ti všichni museli utéct a schovat se v buši, aby se vyhnuli těžce ozbrojeným útočníkům.  

Vedoucí si před tím, než utekli, vzpomněl na satelitní telefon i solární nabíječku a vzal je s sebou, takže jsme s nimi mohli udržovat kontakt. V Lankienu ani Pieri není mobilní signál nebo elektřina, kromě dieselových generátorů. 

Měli jsme jen málo informací, nevěděli jsme, co můžeme čekat. Objevily se zvěsti o stovkách mrtvých nebo zraněných. Hodně z nich by potřebovalo ošetřit v naší nemocnici. Ta má ale kapacitu jen 80 lůžek, většinu již zaplněných, a pohotovost se dvěma lůžky.  

Lankien má plán pro hromadná neštěstí. Už jsme ho nacvičovali, rádiem vysílali zprávy o hromadném neštěstí a pak procházeli postup. Skříně byly plné nouzových zásob, označených, zkontrolovaných a připravených k použití. Každý člen týmu měl jasně danou roli, každá skupina zraněných vymezenou oblast.  

S hromadným zraněním tady musíme vždycky počítat, ale v té době jsem o tom moc nepřemýšlela. Příprava na pandemii nás tak zaměstnávala, že jsem pořád nemohla uvěřit tomu, co se právě teď dělo. 

Zpráva o prvním pozitivním testu na COVID-19 s námi všemi otřásla jen před jedním dnem. Nějak jsem si myslela, že nás ty katastrofy zasáhnou postupně. 

Nával pacientů 

Pieri se sice nachází nedaleko, ale polní cesty jsou v hrozném stavu. Jezdit po nich může jen pár vozidel. Auta jsou většinu roku k ničemu, protože celé úseky silnice jsou pod vodou.  

Kvůli stále probíhajícím bojům a špatné dopravě se k nám první zranění dostali až večer. Nejprve jich dorazilo okolo 20 a celý víkend přijížděli další a další, ve vlnách, ve dne i v noci, další hlášení do vysílaček, pokaždé, když venku zastavil náklaďák.

Do úterý, kdy to konečně skončilo, jsme přijali celkem 60 lidí se střelnými zraněními. Všechny ošetřovalo pět lékařů a několik vynikajících zdravotních sester, včetně jedné, která se naštěstí specializuje na péči o rány. A samozřejmě kromě toho všeho i obvyklí nemocniční pacienti vyžadovali naši péči.  

Jednotka intenzivní péče připravená na příliv pacientů. Foto: Jennifer Hulse

Našich oficiálních 80 lůžek se rychle zaplnilo, potom jsme začali používat i ostatní části nemocnice. 

Všechny naše pediatrické pacienty jsme přesunuli do terapeutického výživového centra pro podvyživené děti a dětské oddělení jsme přeměnili na úrazové. Pacientky jsme přesunuli na porodnické oddělení. Všechna nově uvolněná lůžka jsme brzo obsadili.  

Když jsme nemocnici úplně zaplnili, naši logistici prostě vybudovali další oddělení venku ve stanu. Nejdřív mi pukalo srdce při pomyšlení na to, že bychom dávali zraněné do stanu, ale když jsem ho uviděla, byla jsem nadšená z toho, co se za pouhých pár hodin podařilo vybudovat.  

Ztráty a odhodlání 

Po čase jsme zjistili, že někteří zaměstnanci Lékařů bez hranic jsou stále pohřešováni. Pak jsme se dozvěděli, že zdravotní bratr z Pieri zemřel. Dva zaměstnanci nemocnice v Lankienu utrpěli zranění a léčí se ve svých nemocnicích. Odhaduje se, že zahynulo celkem až 300 lidí.

Navzdory tomu, čím si tým v Pieri prošel, se hned po skončení bojů vrátil do nemocnice, aby zjistil stav škod. I přes bolestnou ztrátu kolegy i nadále ošetřoval zraněné pacienty, kteří tam uvízli.  

Nikdy jsem se s kolegy v Pieri nesetkala, znám je jen z našich rozhovorů satelitním telefonem, ale nikdy nezapomenu na jejich výjimečné nasazení a odvahu. 

Hledání chirurga 

Když se situace v nemocnici konečně uklidnila, museli jsme čelit dalšímu problému. V Lankienu nebyl žádný chirurg.  

Hodně pacientů se střelným poraněním potřebovalo operaci. Někteří ji potřebovali urgentně, během několika dní, jinak by zemřeli.  

Můžeme provést transfuzi krve, zavést hrudní dren pro propíchlou plíci, vyčistit ránu a odstranit mrtvou tkáň, abychom zabránili infekci, pomocí léků předejít rozsáhlé sepsi, narovnat zlomené kosti a zastavit vnější krvácení.  

Na to, jak malá nemocnice jsme a jak málo máme, toho zvládáme hodně. Ale tito pacienti potřebovali víc.  

Někdy můžeme pacienty s takovými zraněními přepravit vrtulníkem do chirurgické nemocnice provozované jinou lékařskou organizací. Oni sami však měli také spoustu práce se zraněnými a kvůli COVID-19 museli omezit svou činnost. Navíc vzhledem k obavám z rozšíření viru na nová místa nemohli pacienty přesouvat mezi různými oblastmi.  

Pacienty můžeme také převézt do Bentiu, větší nemocnice Lékařů bez hranic, ale ta kvůli pandemii neměla žádného chirurga už několik měsíců. 

Nakonec jsme našli chiruržku ochotnou přijet a povedlo se nám ji dostat do země, ale po příjezdu do Jižního Súdánu musela podstoupit povinnou dvoutýdenní karanténu v hlavním městě. Tak bolestně blízko, ale bez možnosti nám pomoci.  

Virus nám do cesty stavěl překážky na každém kroku. 

Seznam 

Konečně jsme šest dní od incidentu a po dlouhém vyjednávání získali povolení k přesunu maximálně osmi pacientů do různých chirurgických nemocnic v hlavním městě.  

Ale objevily se další komplikace s přepravou. Letadlo Lékařů bez hranic pojme osm pacientů, když všichni sedí, ale jen pět, když piloti vyndají sedadla, aby se vešla nosítka. Problém byl, koho vybrat. 

Když jsem procházela jednotkou intenzivní péče, mým působištěm v nemocnici, kde leželi ti nejvíce nemocní pacienti, přemýšlela jsem o našich možnostech. 

Byli tam pacienti ve velmi kritickém stavu, u kterých nebylo jisté, že let přežijí. Pak ti, kteří na tom na první pohled nebyli tak špatně, ale měli zranění, která představovala tikající bombu. Ti, kteří trpěli, ale bez operace by přežili, nebo na ni mohli počkat. A ti, kterým jsme nemohli pomoct, s převozem nebo bez něj.  

Snažit se o tomhle rozhodnout byla jedna z nejtěžších situací, se kterými jsem se kdy setkala. Neexistovalo správné řešení. Kromě toho jsme neměli moc času, protože jsme se až večer předtím dozvěděli, že letadlo přiletí už ráno.  

Rozhodli jsme, že všichni pacienti budou muset v letadle sedět. Promluvila jsem si s pacienty s poraněním břicha a těžkými ranami, o kterých jsem věděla, že to pro ně bude nejtěžší. Všichni souhlasili, že to zkusí, když to pomůže umístit do letadla víc lidí. Nacvičovali jsme sezení v posteli, abychom zjistili, jestli to půjde.  

Dokončili jsme seznam osmi pacientů.                      

90 minut 

Další den ráno, když jsme v dálce zaslechli zvuk motoru letadla, jsme všem pacientům podali morfin a léky proti nevolnosti, a pak jsme je v nosítkách vynesli k nemocniční bráně. 

Celé město se přišlo podívat, i když se naše ochranka co nejvíce snažila okolo letadla vytvořit dostatečný prostor.  

Pacienty jsme přenesli na polní přistávací dráhu. Z nosítek jsme je přemístili do letadla a usadili na sedadla. Někteří z nich neměli vůbec žádnou sílu se sami pohnout.  

Snažili jsme se nesmotat jejich bezvládné končetiny a kapačky v maličkém prostoru, kde jsme se nemohli ani postavit. Všechny pacienty jsme podepřeli dekami a připoutali. 

Je to jen 90 minut, ujišťovali jsme je i sebe. Měla jsem obavy, že se to nepodaří, budeme muset vyndat sedadla a místo nich dát lehátka, což by znamenalo, že budu muset vybrat tři pacienty, kteří by šli z letadla ven.  

Nějak to ale zvládli. Asi to ani nebyla nejhorší cesta, kterou kdy absolvovali. Všichni k nám do nemocnice dorazili po celém dnu na korbě nákladního auta, na hromadě s dalšími zraněnými, bez léků na bolest a obvazů.  

Teď, o týdny později, když píšu tento blog, už vím, že všichni přežili a zotavují se.  

Co je v téhle době normální  

Když se letadlo rozjelo po dráze a nakonec vzlétlo, pocítila jsem obrovskou úlevu. Nikdo u nás nezemře kvůli tomu, že nemáme chirurga. To nejhorší máme za sebou. Nemocnice byla pořád plná a nejméně deset dalších pacientů potřebovalo operaci, ale byli stabilní a my jsme měli čas vymyslet, co s nimi dál. 

Byla jsem tak pyšná na to, jak jsme celou situaci zvládli. Mohli jsme se začít zase dávat dohromady a vrátit se do normálu, ať už to v téhle době znamená cokoliv.  

Přesně o jeden týden později jsem letěla tím samým letadlem. S horečkou a podezřením na COVID-19 mě evakuovali do Džuby.  Jak se ukázalo, normální je pořád někde hodně daleko.  

Úvodní fotka zobrazuje zásobování letadlem naší mise v oblasti Maban v Jižním Súdánu a je ilustrační.