Modlitba na jednotce intenzivní péče

Tým Lékařů bez hranic v jihosúdánském Aweilu se snaží zachránit vážně nemocného sedmiletého chlapce a situace se nevyvíjí příznivě. Pediatrička Madeleine Finney-Brown popisuje chvíle nabité silnými emocemi, na něž – jak doufá – nikdy nezapomene.

Každý den v naší nemocnici zahajuji ranní vizitu na jednotce intenzivní péče (JIP), kde se staráme o pacienty v tom nejvážnějším stavu.

Často nám je na pokraji smrti rychle vezou z pohotovosti nebo jiných oddělení a tým z JIP se snaží ze všech sil, aby tyto děti resuscitoval a udržel při životě.

Na JIP máme dvacet čtyři hodin denně většinou dvě sestry, jednoho specializovaného zdravotníka (v angličtině Clinical Officer – CO) a jednoho lékaře, který slouží během dne a mimo službu je na telefonu.

Hlavní opora

My lékaři pracujeme na několika odděleních, takže v nepřetržitém kontaktu s pacienty jsou zdravotní sestry a zdravotníci na pozici CO.

Tito zdravotníci mají podobné vzdělání jako lékaři, ale jejich průprava je kratší než lékařský výcvik a zaměřuje se více na rozpoznávání příznaků. Většinou jako první přijímají pacienty, určují diagnózu a zahajují léčbu, sdělují špatné zprávy, provádějí resuscitace a zákroky. Jsou hlavní oporou nemocnice Lékařů bez hranic ve městě Aweil.

Nezvladatelné křeče

Když ten den vstoupím na JIP, spatřím našeho zdravotníka u pacienta na resuscitačním lůžku.

Dengovi* je sedm let a do nemocnice jsme ho přijali s cerebrální malárií (zasahuje mozek) a nezvladatelnými křečemi. Na pohotovosti dostal diazepam a fenytoin (lék proti křečím). Teď ale lapá po dechu, má nízkou hladinu kyslíku v krvi i tepovou frekvenci.

Neděje se nám to poprvé: takový pacient záhy prodělá zástavu srdce. Možná za to může cerebrální malárie, možná jde o reakci na protikřečové léky. Nevíme to jistě.

Rozhodneme se, že zahájíme ventilaci s tzv. ambuvakem neboli ručním resuscitačním vakem. Krátce poté, co můj kolega s ventilací začne, Deng přestane dýchat. Saturace kyslíkem i srdeční tep se mu však naštěstí zvednou. Už ale nedýchá sám.

Dengův život je doslova v našich rukou.

Nejtěžší hovor

Problém je, že nemáme přístroj, který by zajišťoval umělou ventilaci, a nemáme ani dostatek personálu, aby ji mohl provádět jeden člověk na blíže neurčenou dobu.

Denga udržujeme na ruční ventilaci už téměř 20 minut a on… on pořád nedýchá.

Prosím tlumočníka, aby mi pomohl při tom nejtěžším hovoru s jeho matkou, která vše s úzkostí sleduje.

„Váš chlapec sám nedýchá… udělali jsme pro něj vše, co je v našich silách, ale možná to nebude stačit. Je mi to moc líto,“ říkám jí.

Nakonec se jí zeptám, jestli nemá nějaký dotaz.

„Ano,“ odpoví mi v místním jazyce dinka. „Můžeme se pomodlit?“

To mě zarazí. Takovou odpověď jsem nečekala.

„Samozřejmě,“ odpovím. A tak se začne modlit.

Nejsem věřící, ale toto byl opravdu silný a tragicky krásný okamžik. Okamžik, na který doufám nikdy nezapomenu.  

Modlitba

Představte si ten výjev: středeční dopoledne na naší skromné, přesto chaotické JIP. Na všech devíti lůžkách leží kriticky nemocní pacienti.

Na posteli u dveří je miminko se zánětem mozkových blan, které se ještě neprobudilo… a možná se už nikdy neprobudí. Vedle ní devítiměsíční děvčátko s Downovým syndromem a zápalem plic, které nemůže popadnout dech a kterou maminka něžně kolébá.

Na sousedním lůžku je zase dvanáctiletý chlapec, kterého uštkl had: ne jednou, ale dvakrát, do každé nohy zvlášť. Než se dostal do nemocnice, trvalo to dva dny. V levé noze se mu mezitím rozšířila gangréna a budeme ji muset amputovat. Všichni doufáme, že mu opadne otok v druhé noze, abychom zachránili aspoň tu.

Naproti němu leží měsíc stará holčička, o níž jsme si mysleli, že má zápal plic, ale na ultrazvuku jsme zjistili, že má vrozenou srdeční vadu, která pro ni znamená rozsudek smrti. Její rodina si nemůže dovolit zajet s ní do Chartúmu na operaci. Maminka ji nikdy nepolíbí jen jednou, ale pokaždé čtyřikrát: jednou, podruhé, potřetí, počtvrté.

Na dalších dvou lůžkách leží děti s cerebrální malárií, obě v hlubokém kómatu. Nevíme jistě, zda se zotaví. Je tu také půlroční chlapeček, který trpí vážnou akutní podvýživou. Přišel k nám s průjmem a zánětem dýchacích cest. Jeho kostnaté tělíčko leží apaticky na lůžku: s každým nádechem mu ještě víc vystoupí žebra. Na pouhé dýchání vynakládá veškerou svoji energii.   

A v rohu leží patnáctiletý kluk trpící cukrovkou 1. typu a epilepsií, který se v nemocnici často ocitá s komplikací známou jako diabetická ketoacidóza, protože nebere inzulín. Tentokrát dostal i malárii a je celý zmatený.

Představte si to všechno dohromady: hluk infuzních pump a kyslíkových koncentrátorů, do toho pláče malé dítě a sténá zmatený teenager, někomu zvoní mobil, větrák u stropu při každém otočení vrže a v dálce hučí generátor.    

A najednou začne Dengova maminka zpívat modlitbu, melodickou a plnou citů… a v každém tónu písně zaznívá její víra, láska a síla. Doprovází ji kakofonie zvuků na oddělení a rytmické stlačování ambuvaku. S každým stlačením se jejímu synovi dostává dechu.

Po čtyřiceti minutách ruční ventilace už opravdu musíme přestat. Sestra upevní Dengovi na obličej kyslíkovou masku a všichni čekáme se zatajeným dechem. Modlitba jeho matky nabere na důrazu.

Vteřiny se táhnou, my se jen díváme a čekáme, a pak přijde… namáhavý nádech. A další. Chlapec začne dýchat sám od sebe. Všichni kolem si oddechnou.  

Univerzální jazyk

Nyní však přichází další výzva: jakmile se jeho stav při vědomí zlepší, opět se objeví křeče. Jedna za druhou.

Začneme s další medikací. Celý den je v bezvědomí, často dostává křeče. Už je na tom příliš špatně, říkám si v duchu, když večer odcházím. Malárie je u něj příliš vážná.

Když se druhý den ráno vrátím na oddělení, s radostí zjistím, že je chlapec vzhůru, i když je trochu nevrlý. Nemůže se ještě sám posadit, takže mu pomáhá maminka a krmí ho při tom kaší.

Zeširoka se na sebe usmějeme – jako bychom mluvily univerzálním jazykem.

„Já chci domů,“ říká chlapec mamince.

Už brzy půjdeš, kamaráde!   

*Kvůli zachování anonymity bylo pacientovo jméno změněno.