{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Hlad a sucho na Madagaskaru
V odlehlých oblastech na jihu Madagaskaru panuje obrovská nutriční krize hraničící s hladomorem. Zdravotní bratr Benjamin Le Dudal popisuje naši pomoc přímo na místě.
Pokud se chcete vyhnout brodu přes řeku Mandraré, autem se do Ranobe dostanete po národní silnici č. 13, nebo alespoň po tom, co z ní zbylo po bouřkách předchozích dnů.
Pro obyvatele je sice i ojedinělý déšť požehnáním, pro nás však znamená logistickou noční můru, která může zdvojnásobit dobu naší jízdy. Místní půdu tvoří laterit – těžký červený jíl sopečného původu. Je porézní a neobsahuje usazeniny, takže je velice náchylný k erozi.
Když se však vydáme na sever, je situace lepší. Světový potravinový program (anglicky World Food Programme, WFP) totiž tuto cestu opravil, aby jeho kamiony mohly projet a dopravit do vesnic základní potraviny.
Nakonec nám cesta k cíli trvá skoro devět hodin. Prasknutí spojkové hadice na jednom z Nissanů Patrol 4x4 v konvoji nás zpozdilo jen nepatrně. Rychle ho opravili naši řidiči, kteří jsou na takové poruchy zvyklí.
Ranobe
Ranobe je malá vesnice obklopená řekami a nachází se několik kilometrů od impozantního pohoří. Když přijíždíme, míjíme dav lidí, protože se koná trh a zároveň WFP rozděluje jídlo.
To přitáhlo rodiny z okolních vesnic, tzv. fokontanys. Některé z nich urazily i 25 kilometrů, aby se sem dostaly. Když mají to štěstí, že jsou na seznamu příjemců pomoci, tak budou muset na zpáteční cestě nést na hlavě nebo na ramenou několik desítek kilo rýže.
Lidé se shromažďují okolo aut a pozorují, jak stavíme tábor. Děti na nás zírají se široce otevřenýma očima. Před příchodem Lékařů bez hranic ve vesnici neviděli žádné bělochy od roku 1967, vzpomíná jeden ze stařešinů vesnice. Tehdy byl ještě dítě. Průměrná naděje na dožití v těchto odlehlých oblastech Madagaskaru nepřesahuje 60 let.
Nalezení rytmu
Místní zdravotní středisko (centrum de santé de base neboli CSB) už nefunguje. Začaly v něm evidentně bydlet rodiny. Náš lékařský tým proto zřizuje mobilní kliniku v opuštěné vesnické škole. Učitelé to místo opustili už dávno, když bylo jasné, že rodiny nebudou mít nikdy dost peněz, aby jim zaplatily. Budova je díky absenci oken a velké části střechy příjemně větraná.
Náš tým mezinárodních a madagaskarských ošetřovatelů se začíná dostávat do rytmu. Dva z nás mají na starost tzv. triáž a měření (hmotnosti, výšky a obvodu paže). Podvyživené pacienty pak posíláme k lékařům a sestrám, kteří jim určí vhodnou dávku terapeutické výživy a při té příležitosti řeší i jejich další zdravotní problémy. Poslední tým ručně registruje pacienty do velkého zápisníku s trpělivostí mnichů-opisovatelů.
Naše mobilní klinika v Ranobe na jihovýchodě Madagaskaru.
Marasmus
Obyvatelé Ranobe žijí v naprosté bídě. Mnoho z nich nevlastní ani tak základní věc, jako je kanystr. Pokud jsme stále měli pochybnosti o potřebě humanitární pomoci na Madagaskaru, tato klinika je zcela jasně vyvrací. Od prvního dne k nám přichází procesí vyhublých matek s akutně podvyživenými dětmi.
Pojem „marasmus" používáme k označení kombinace ztráty tuku a úplné ztráty svalů. Často se objevuje i nafouknutí břicha způsobené zažívacími parazity. Život takových dětí je v ohrožení: bez jídla v dostatečném množství a kvalitě zemřou.
Je obtížné přesně určit, kolik lidí v posledních měsících zemřelo na hladomor (kéré). Matriční záznamy jsou neúplné, pokud vůbec existují. A taky jsem se dozvěděl, že děti se obvykle křtí až ve věku 2–3 let, aby nepřitáhly pozornost zlých sil. Připočtěte si k tomu skutečnost, že pro mnoho zdejších lidí je vše související se smrtí velmi citlivé téma, a pochopíte, jak náročné je tu získat spolehlivé údaje o úmrtnosti.
Tváří v tvář této extrémní bídě některé matky odstraňují pomocí trochy petroleje inkoust, který používáme k označení již vyšetřených dětí, aby s nimi mohly přijít několikrát a dostat trochu víc „pili-pili“ (místní výraz pro plympy’nut – speciální terapeutickou výživu pro podvyživené děti).
Tyto strategie nás někdy frustrují, protože se snažíme získat přesné údaje o rozsahu problému a potřebujeme mít dostatek výživové pasty pro každou kliniku. Zároveň ale chápeme, že je to způsob přežití a projev zoufalé situace, ve které se rodiny ocitly.
Obyvatelé Ranobe na jihovýchodě Madagaskaru.
Konec dne
Večer, omámeni únavou a horkem, ještě musíme „vytáhnout data“, tedy znovu projít záznamy a uspořádat údaje v tabulkách podle procent, věkových skupin, komorbidit (přidružených nemocí – pozn.), zeměpisného původu a počtu spotřebovaných krabic terapeutické výživy. Tyto informace předáme základně při každodenní poradě prostřednictvím satelitního telefonu Iridium.
Jakmile zvládneme tuto poslední povinnost, přichází ta pravá chvíle jít se vykoupat do řeky pár minut odtud, kde můžeme v klidu meditovat v chladné vodě a obdivovat západ slunce nad horami. Musíme se ale oprostit od myšlenek na všechny ty malé živočichy, které ve vodě možná žijí (měchovci, motolice, úhoři nebo améby). Naši učitelé parazitologie je obdivují pro jejich vynalézavost, když přijde na to, jak se proniknout do lidského těla, ať už existujícími, nebo nově vytvořenými otvory. A místní se v té vodě každý den koupou.
Den končí skromnou večeří z konzerv nebo dehydrovaných nudlí ohřátých na kamnech na dřevěné uhlí. Pak se všichni za svitu čelovek uloží na jedno z táborových lůžek ve dvou velkých stanech o velikosti 45 m². Jeden stan patří ženám, druhý mužům. Budu sám proti sobě, když prozradím, že jsem jednou nedopatřením šel do špatného stanu. Naštěstí ten incident neměl žádné následky.
Když odjíždím z Ranobe, pozoruji savanu pokrytou stovkami metrů prázdných obalů od terapeutické výživy rozdávané různými humanitárními organizacemi. Ochrana životního prostředí je pro ty, co mají plná břicha.
Mahabo
Vesnice Mahabo je naší poslední zastávkou tohoto týdne. V jedné z polorozpadlých chatrčí, které slouží jako nemocniční pokoje v místním zdravotním středisku, na nás čeká smutná zpráva. V noci tam přivezli vážně zraněného muže. Sestra nám řekla, že je to farmář napadený zloději dobytka, tzv. dahaly. Postřelili ho, když mu chtěli ukrást zebu (druh vola). Kulka uvízla v míše a muž ochrnul.
Nebohý muž nebude moci být převezen jinam, protože tady není žádný kvalifikovaný neurochirurg. Jediné, co můžeme dělat, je zajistit mu močový katetr, zaplatit potřebná antibiotika a léky proti bolesti.
O několik hodin později přináší dav asi 200 lidí dalšího zraněného. Překvapuje nás, že dahalové útočí už i za bílého dne, a snažíme se získat další informace. Dozvídáme se, že ve skutečnosti muže postřelili četníci, kteří ho, zřejmě neprávem, považovali za zloděje dobytka. Postřeleného muže převezeme jedním z našich aut do Ambovombe, kde dostane transfuzi krve a podstoupí operaci.
Po dvou dnech práce ve výhni jako v peci opouštíme Mahabo a vracíme se na naši základnu na jeden den nebo dva. Za dobu naší nepřítomnosti se dost změnila. Teď se to tady hemží zaměstnanci: jak mezinárodními, tak madagaskarskými, najatými jako posily pro budoucí projekty.
Naším cílem je teď zvýšit počet mobilních klinik a vrátit zchátralé místní nemocnici její původní slávu, abychom tam mohli přesunovat naše těžké případy. Ale k tomu budeme potřebovat léky a zdravotnické vybavení. Letadlo, které vezlo tuto zásilku z logistického skladu v Bordeaux, teď čelí administrativním překážkám, které nám unikly. Prý je na dráze letiště v Istanbulu. Teď si musíme držet palce, aby se ta situace brzo vyřešila. Mezitím budeme pokračovat co nejlépe v pomoci s nutriční pastou a léky, které můžeme koupit na místě.