Women's Campaign - o ženách, se kterými se život nemazlí

Anin příběh začíná doma před třemi měsíci. Ana je nejmladší ze sedmi dětí. Přijela za námi se svou sestrou, 22-letou nedávno provdanou matkou malého děvčátka a také univerzitní studentkou. Diana je typická a velmi odhodlaná žena z regionu Chocó. Vždycky vypadala jako její mladší sestra. Posadily jsme se do nemocniční kanceláře, Ana, její sestra, Magnolia a já. Ana je uzavřená, hraje si s kouskem papíru, který trhá a dělá z něj malé kuličky.

Diana nám začne vyprávět celý příběh. Ještě předtím mluví o tom, jak se cítí být vinná kvůli sousedovi, kterého si vždy vážila a měla ho ráda. Neopomine jediný detail – jako kdyby všecko sama prožila.

„Doufám, paní doktorko, že chápete, že moje malá sestra byla znásilněná a já jsem tomu nemohla zabránit,“ opakuje pravidelně.

Požádáme ji, aby odešla z místnosti a nechala nás promluvit si s Anou o samotě. Dívka mlčí, sklápí oči, jako kdyby souhlasila se vším, co říká její sestra. Pak začne mluvit, slabým, sotva slyšitelným hlasem. Aniž by se na nás podívala, vypráví nám svůj příběh.

„Všechno, co řekla moje sestra, je pravda (…). Seděla jsem na nádvoří, když mě zavolal, abych se šla k němu dívat na televizi a odpočinula si, protože jsem předtím hodně pracovala. Vešla jsem dovnitř, jako mnohokrát předtím. Posadila jsem se, ale on šel do svého pokoje a říkal, že bude pohodlnější dívat se na zprávy tam. Tak jsem tam vešla také. Posadil se ke mně. Dotkl se mě na noze. Přišlo mi to zvláštní. Pak se mě dotýkal dál, i když jsem kroutila hlavou. Zeptal se mě, jestli už jsem mladá žena. Řekla jsem, že ano, že už mám měsíčky. Odpověděl, že to tedy bude jednodušší a bude to méně bolet. Začala jsem plakat. Tehdy se vrátila moje sestra domů, volala na mě a mě se podařilo utéct. Uplynulo několik dní, možná týdnů, přesně si to už nepamatuju. Zavolal si mě a říkal, že za svým sofa měl ukrytých několik milionů pesos a že zmizely. Zeptal se mě, proč jsem mu je vzala. Pak mi řekl, abych s ním šla do jeho domu. Odpověděla jsem mu, že já jsem to nebyla, a začala jsem plakat. Dotkl se mé ruky (…).“ Ana přestává vyprávět, rozpláče se, ve svém příběhu už nepokračuje.

Toho dne se vrátila domů a zamkla se ve svém pokoji. Uplynulo několik dní a ostatní si všimli, že se chová nějak zvláštně. Začala hubnout a v noci zvracela. Nechali Anu vyšetřit, protože si mysleli, že je to nějaký zažívací problém, jak je v Quibdu, kde lidé pijí špinavou vodu z řeky, obvyklé. Ptali se jí stále, jestli se jí něco nestalo, ale Ana odmítala říci pravdu. Chodila dál do školy, kde byla zrovna v 5. třídě.

Její sestra s ní šla do nemocnice, aby se zjistilo, co způsobuje její nechutenství a zvracení. Lékaři jí řekli, že některé testy naznačují, že by to mohl být problém spojený s těhotenstvím. Diana tomu nevěřila, chtěla dokonce vyměnit lékaře, protože si byla jistá, že muselo dojít k nějakému nedorozumění. Nakonec ale souhlasila, aby se těhotenský test udělal…Test byl pozitivní.

Ana byla kvůli výsledkům testu bez sebe, zachvátila jí panika a všecko sestře řekla. Celá rodina byla v šoku. Diana vyhledala souseda, který se mezitím odstěhoval. Nakonec se přiznal a slíbil, že zaplatí všechny lékařské výdaje, pokud se nikdo nic nedozví. „Jenom si představte, černá žena obviní domorodce: ale já se nebojím, udělám vše, co bude nutné. Můj manžel je policista a my známe svá práva!“ prohlašuje Diana s nám už známou silou a rozhodností.

Když se Diana vrací do kanceláře, Ana už nemá sílu na to, aby zvedla hlavu. Dívá se smutně z okna, jako kdyby venku hledala něco lepšího. „Nechci si nechat to dítě, nechci být matka, chci se učit.“ To jsou poslední tři věty, které nám řekne. Ana, v krátké sukni, dělá z papírových kuliček panenku, a bezpochyby sní o něčem lepším, možná o tom, jak si s kamarádkami hraje na mámu a tátu, ale ne o tom, že se brzy skutečně stane matkou!

Diana za námi přichází druhý den během naší objížďky ve čtvrti La Playita. Má sebou nějaké dokumenty, potřebné pro provedení interupce, v Kolumbii nedávno legalizované. Ana bude moci dostat psychologickou podporu a s lékařským týmem se dohodne na termínu potratu.

Další den se Ana vrátí s vyplněnými dokumenty. Je pátek. Zdraví mě, má obavy, dívá se do země, ale nemá nic, čím by zaměstnala své ruce. Pak jde přes nádvoří a posadí se blízko vodní nádrže. Dívá se skrz okno.

Potrat byl proveden následující pondělí.