Women's Campaign - o ženách, se kterými se život nemazlí

Ekar Nap, matka pěti dětí, pochází z distriktu Kirivong, 50 km od kliniky Lékařů bez hranic v Takeu. Od roku 2001 pomáhá jako dobrovolnice u Lékařů bez hranic s péčí o pacienty. Má na starosti matky na pediatrickém oddělení. Pomáhá s vážením, měřením a zjišťováním všech nezbytných údajů u HIV pozitivních dětí.

Že je HIV pozitivní, zjistila v březnu 2004, když si u jedné místní nevládní organizace nechala udělat krevní test.

„Byla jsem tehdy velice nemocná, zhubla jsem a na celém těle jsem měla vyrážky. Kůže mě hrozně svědila. Rodiče mě vzali na krevní test. Už delší čas jsem měla podezření, že jsem HIV pozitivní, ale nikdy jsem si nenechala test udělat, protože jsem měla strach a věděla jsem, že bych z toho byla zoufalá.

Můj muž měl ve zvyku chodit každý večer pryč a já jsem věděla, že se vídá s jinými. Měla jsem velké pochyby o jeho zdravotním stavu, ale marně jsem mu říkala, ať se nechá testovat. Na genitáliích měl bradavice a měl kapavku a tak jsem ho prosila, aby si bral kondom, když je se mnou. Ale on odpovídal, že byl vždycky opatrný a že kondomy jsou pro prostitutky. Řekl mi, ať už to po něm nechci, protože jsme manželé a že se mnou mít kondom nebude. Nemohla jsem s tím nic udělat.

V roce 2000 můj manžel velmi onemocněl. Ptala jsem se doktora, jestli nemá AIDS, ale doktor mi vždycky odpověděl, že má břišní tyfus nebo enteritidu, ale ne AIDS. Prodala jsem všechna naše rýžová pole a pozemky, abych mohla platit za jeho léčbu. Měla jsem podezření, že je to AIDS, a také jsem si myslela, že i jedno z mých dětí může být nakažené, protože bylo slabší než ostatní a narodilo se s puchýři na hlavě. Ale doktor nic neřekl. Můj manžel zemřel a ani on mi až do konce nic neřekl. Teď si myslím, že doktorovi platil za to, aby to na něj neprozradil, protože AIDS byla tehdy velká hanba.

Odešla jsem ke svým rodičům, kteří byli farmáři. Starala jsem se o děti a pracovala na poli. Byla jsem chudá. Když manžel zemřel, můj 15-letý syn měl pocit, že ztratil všechno na světě. Byl z toho velmi rozrušený, zanechal školu a odešel do Sihanouku, aby tam pracoval a podporoval nás.

Kvůli tomu, jak jsem byla vystrašená, mi trvalo 4 roky, než jsem šla na testy. A pak jsem v roce 2004 i já začala být vážně nemocná. HIV test byl pozitivní. Vzala jsem sebou svého syna a také on byl pozitivní. Ten výsledek mě zdrtil. Moc jsem kvůli tomu plakala a zlobila se na svého muže. Příští týden jsem vzala na testy všechny své děti. Byla jsem zoufalá. Mám jen jednu dceru, kterou velmi miluji. Říkala jsem si, že jestli je také pozitivní, že se zabiju. Skutečně jsem chtěla spáchat sebevraždu. Ale ukázalo se, že ona je zdravá. Myslela jsem na své děti a to mi dalo sílu, abych pokračovala dál.

Někteří lidé kolem a dokonce i někteří z rodiny se ale změnili. Někteří z mých bratrů a sester se mnou odmítali jíst. Když jsem šla do pagody, lidé se mě stranili. Ale mí rodiče stáli při mě a pomáhali mi i finančně. Prodali rýži a hodně kuřat a prasat, aby mi pomohli platit za léčbu mých oportunních infekcí. Utratila jsem za léčbu 10 000 rielů u jedné místní nevládní organizace. Pak mě poslali k Lékařům bez hranic. Nikdy bych neměla dost peněz na to, abych si byla schopná zaplatit léčbu, obzvlášť antiretrovirovými léky (ARV). Tehdy jsem vážila 20 kg a můj CD4 index byl 47. Cítila jsem se strašně, ale můj syn nemocný ještě nebyl. Lékaři bez hranic nám oběma začali podávat ARV léky. Začala jsem se cítit lépe a přibrala jsem 10 kg. Ale pak onemocněl i můj syn. Měl horečku, kožní vyrážky a často nechodil do školy.

Teď už je mu mnohem lépe. A už není ani tak diskriminován. Na začátku měly děti podezření, že je HIV pozitivní a odmítaly si s ním hrát. Jednoho dne ho učitel ve třídě vytahal za ucho, protože nechodil pravidelně do školy. Tak jsem za ním šla a všechno mu řekla. Byl velmi vstřícný a někdy dával mému synovi po škole hodiny zdarma, aby vše mohl dohonit.

Hrozně se o něj bojím, ale je to chytré dítě. Někdy, když to na něj dolehne, snažím se ho ve studiu povzbudit. Rozumí své nemoci. Doufám, že bude moci ve studiu pokračovat a dostane práci. My nejsme bohatí a AIDS nemůže být vyléčen. Tahle nemoc je krutá, ale já se stále dokážu postarat o své děti - a my všichni se navzájem podporujeme.“

Na klinice v Takeu poskytují Lékaři bez hranic ARV léčbu celkem 1312 dospělým a 319 dětem.