Pákistán: Všichni ve vesnici trpíme touto nemocí, nejvíce ale děti

V květnu 2009 uteklo před boji v údolí Svát a okrese Buner milion obyvatel. Útočiště našli v Mardanu a okolí (Severozápadní pohraniční provincie), kde 80% uprchlíků přichýlily místní hostitelské rodiny.

Týmy Lékařů bez hranic podporovaly místní zdravotnická zařízení a pomáhaly nemocnicím zvládat příliv pacientů. Kromě zdravotní péče poskytly vysídleným rodinám v uprchlických táborech také stany a nepotravinovou pomoc obsahující např. mýdlo a deky. Ve zdravotnickém komplexu v Mardanu provozovali Lékaři bez hranic 40-lůžkové oddělení, vedli pohotovostní jednotku a zřídili centrum na léčbu cholery.

Polední slunce je neúprosné, když praží na nemocniční komplex v Mardanu, okresním městě v Severozápadní pohraniční provincii, v Pákistánu. Většina obyvatel města hledá útočiště pod střechou. Lékaři a zdravotní sestry v 60-lůžkovém polním centru na léčbu cholery jsou v jednom kole – nehledě na horko pobíhají od lůžka k lůžku, aby ulevili pacientům. V posledním týdnu jich přijali pouze 100: to je dobré znamení, v srpnu to bylo více než 1000 pacientů za týden.

Houkání sanitky přijíždějící po štěrkové cestě přehlušuje svist obrovských elektrických ventilátorů. Zdravotníci nesou na nosítkách 13-letého Mudashera. Zdravotníci mu ihned podávají orální rehydratační roztok, který obsahuje glukózu a elektrolyty. Krátce na to se ale opět svíjí v záchvatu a zvrací. V dalším stanu právě přijali 45-letou matku pěti dětí Hussan Asru. Je velmi slabá a dehydrovaná. Nemůže téměř zvednout hlavu, aby promluvila.

„Většina pacientů, když se k nám dostane, je vážně dehydrovaná. Asi 30% z nich musí ihned dostat nitrožilní rehydratační roztok. Pacienti často přicházejí, až když je jejich stav vážný. Ještě během léčby pak musíme začít i s osvětou o nemoci a prevenci, protože pacienti se obvykle chtějí vrátit domů hned po tom, co už nepotřebují infúzi,“ říká vedoucí lékařka Sylke Neumann.

Většinu pacientů tvoří ženy. Ty navíc přicházejí v horším stavu než muži, protože bez doprovodu nemohou opustit své domovy. Zatímco se jejich stav zhoršuje, musí čekat na manžela nebo příbuzného mužského pohlaví. Za rostoucím počtem akutních průjmových onemocnění a případů cholery v Mardanu stojí špatná hygiena a nedostatečná kanalizační infrastruktura.

Nowshera

Kromě centra na léčbu cholery v Mardanu otevřeli Lékaři bez hranic v září 2009 další jednotku ve městě Nowshera (vzdáleném asi 20 minut jízdy), potom co se ukázalo, že 40% pacientů v Mardanu přichází právě odsud a z okolních vesnic. Zpráva o otevření jednotky se rychle rozšířila, takže za několik dní byly čekárny plné zesláblých pacientů, kteří by jinak riskovali život a zůstali doma nebo by si museli zaplatit cestu do Mardanu.

Jedním z pacientů nové jednotky na léčbu cholery v Nowsheře je i 14-měsíční děvčátko Maaz Amankhel. V tomto ročním období je horko k udušení už od rána a nikde se nepohne ani lístek. Vzduch uvnitř malé budovy sousedící s okresní nemocnicí je naplněn nářkem vystrašených dětí. Malá Maaz Amankhel se už tři dny svíjí v křečích, má nepřetržitý průjem a zvrací. Její vyčerpaná a ustaraná matka se jí snaží utěšit. „Všichni ve vesnici trpíme touto nemocí, nejvíce ale děti. V mojí dvacetičlenné rodině jich onemocnělo pět,“ vysvětluje.

Nitrožilní infuze tekoucí do malinké ručky Maaz obsahuje velice důležitý rehydratační roztok, díky kterému se holčička může brzy uzdravit.

Od června do října 2009 se ve třech centrech na léčbu cholery v oblasti Mardanu Lékaři bez hranic postarali o 1672 pacientů s cholerou. 58% pacientů trpělo vážnou formou nemoci. Žádné z dětí do pěti let, které se dostalo do některého ze středisek, nezemřelo. Na pohotovosti bylo ošetřeno více než 3000 pacientů, 817 jich bylo hospitalizováno. 

V listopadu 2009 byl projekt v Mardanu a okolí ukončen, protože rodiny se začaly vracet do svých domovů ve Svátu a Buneru. Lékaři bez hranic předali centrum na léčbu cholery místním úřadům a proškolili zaměstnance ministerstva zdravotnictví, aby byli schopni samostatně pokračovat v práci.

Lékaři bez hranic pro svou pomoc v Pákistánu nepřijímají finanční prostředky od žádné vlády nebo dárcovské agentury a spoléhají se výhradně na soukromé dary od veřejnosti. Lékaři bez hranic pracují v Pákistánu od roku 1988.