Hlasy obětí: „Bojíme se, že uvidíme mrtvé…“ (6 svědectví)

1. Muž, 40, průchozí tábor Yourpea, Nimba County, Libérie. Květen 2011

Letos nás vyhnala z domova válka. Jako vždycky se nejdříve šířily fámy. Mysleli jsme si, že to skončí za pár týdnů stejně jako před devíti lety. Ale na začátku března vtrhli vojáci i do našeho města a civilisté za to zaplatili.

Upalovali lidi zaživa v jejich domech, hlavně děti a staré lidi, kteří nestihli rychle utéci.

Zaměřovali se na lidi, o kterých si mysleli, že podporovali druhou politickou stranu, a stříleli po nich, když utíkali. Já jsem se svým synem utíkal na jednu stranu a moje žena s ostatními dětmi na druhou. Od té doby jsem je neviděl.

„Ozbrojenci nás hledali…“

V buši jsme se schovávali celý měsíc. Byli jsme s asi sedmdesáti dalšími lidmi na jednom místě, které jsme vyčistili od trní. Neměli jsme skoro žádné jídlo ani vodu. Když z toho děti onemocněly, nemohli jsme jim nijak pomoci. Ženy musely vycházet z buše a hledat nějaký zbylý maniok na polích.

Ale ti ozbrojenci nás stále hledali a my jsme nakonec museli utéct do Libérie. Nemohli jsme chodit po cestách. Byly tam hlídky, hlavně na hranicích, a chtěly peníze. Někdy zastřelili i toho, kdo jim peníze dal. Proto jsme šli jen v noci a i tehdy to bylo nebezpečné kvůli hadům, štírům a hlídkám.

„Když jsme se brodili přes řeku, můj syn se utopil…“

Do Libérie jsme došli počátkem dubna. Byla nás dlouhá řada, když jsme vyšli z buše. Když jsme se pak brodili přes řeku, můj syn se utopil. První věc, kterou jsem v Libérii musel udělat, byl pohřeb mého syna.

Zdejší lidé nás přivítali a poskytli nám útěchu. Říkali, že nám rozumí, protože i oni museli kdysi utéci.

Bůh mi syna dal a Bůh mi ho zase vzal. Ale pro mě to stejně znamená, že jsem ztratil svého velkého, nejstaršího syna.

„Potřebujeme bezpečí a zdravotní péči…“

Rozhodl jsem se odejít do uprchlického tábora dál od hranic. Chci být dál od hranic, protože je to tam nebezpečné. Říkali nám, že ti ozbrojenci překračují hranici, jak se jim zlíbí.

Potřebujeme bezpečí a zdravotní péči. Ani jídlo nevydrží navždycky, když se nás tolik dělí o to málo, co tu je.

Mnozí se tajně vrací přes hranice pro potraviny, protože na polích stále ještě zbylo dost manioku i rýže, a jen díky tomu zatím přežívají.

Nevrátím se domů, dokud nedojde k odzbrojení a situace se neuklidní. Jednou někdo přijde a řekne, abychom se vrátili, že už je klid. Ale i když to tak bude, proč bych se měl vlastně vracet? Dokud tam budou lidé ozbrojení mačetami, úplné bezpečí tam nebude.

[Zpět]

_________________________________________________________

2. Starý muž, 72, západ Pobřeží slonoviny. Duben 2011

Po volbách jsme žádali o pomoc a doufali, že budeme ušetřeni násilí, které propuklo mezi oběma stranami. Neměli jsme s tím nic společného. Ale v březnu přišli bojovníci a mnoho lidí bylo zabito.

„Polili mě benzínem a zapálili…“

V pondělí 28. března jsem byl doma, protože jsem už starý a v důchodu. Najednou přišli ozbrojení muži a vyhnali mě na ulici. Musel jsem si lehnout. Pak mě polili benzínem a zapálili. Chtěli úplně spálit mojí pravou nohu.

Pak mě někdo popadl, odtáhl mě z ohně a odnesl na zádech. Nohu a šaty jsem měl spálené. Nazítří mě ten člověk naložil na svůj moped a odvezl do nemocnice. Proč si mě vybrali a chtěli spálit? Jsem nevinný.

„Nic nám nezbylo…“

Celá rodina sem přišla za mnou. Je nás tu dvacet pět. Museli odejít, protože jim nic nezbylo. Úroda je zničená, všechno se rozkradlo nebo zničilo. Nemůžu se vrátit, nemám tam ani střechu nad hlavou. Kdybych se vrátil, musel bych žít v buši. Jsem vydán na milost humanitárním organizacím, aby mi pomohly.

Někdo by nám měl pomoci, dokud se nenajde nějaké řešení a znovu nepostavíme své domy. Když přijdete do vesnice, vidíte, kolik lidí tím bylo postiženo. Co budou jíst? Tohle nelze odkládat. Někdo se přece musí o tyhle lidi rychle postarat, aby už dál neumírali.

„Chci jen, ať mě nechají na pokoji.…“

Kam půjdu a kam pošlu rodinu, až mě pustí z nemocnice? Mám z toho hrůzu, když si představím, že bych se měl vrátit do své vesnice. Nechci, aby někdo věděl, kdo jsem, protože ti muži tam stále jsou a jsou ozbrojení. Chci jen trochu bezpečí. 

Je mi jedno, kdo je prezidentem, jestli se jmenuje Petr nebo Pavel, chci jen, ať mě nechají na pokoji.

[Zpět]

_________________________________________________________

3. Žena, 25, západ Pobřeží slonoviny. Květen 2011

Před třemi týdny jsme ještě pořád žili v buši. U nás na vesnici bylo spáleno mnoho domů. Teď už jsme zpátky a žijeme v těch domech, které tu zbyly a jsou opuštěné.

Ukradli a odnesli úplně všechno. Mnoho lidí je nemocných. Zdravotní středisko, které je nedaleko, nefunguje už od roku 2002.

„Brzy nám došla rýže a bylo obtížné najít i maniok na polích …“

Před několika měsíci jsme odsud utekli, když na nás ráno zaútočili. Do večera napadli i všechny ostatní vsi. Někteří lidé utekli do Libérie a od té doby jsme o nich neslyšeli. My ostatní jsme utekli do buše. V buši nás bylo šestadvacet. Brzy nám došla rýže a bylo obtížné najít i nějaký maniok na polích.

„Lidé mají stále strach…“

Jednoho staršího muže střelili do ruky, když vyšel z buše, aby pro nás našel nějaké jídlo. Několik týdnů se nedostal k žádné pomoci a rána se mu zanítila. Teď je v nemocnici, ale o ruku přišel.

Lidé mají stále strach. Bojí se vylézt z buše, kvůli tomu, co se tu stalo. Přestože vojáci nyní chodí za nimi do buše a říkají, ať se vrátí, protože válka skončila, bojí se, že se ještě může vrátit.

[Zpět]

_________________________________________________________

4. Muž, 26, západ Pobřeží slonoviny. Duben 2011

S politikou nemám nic společného, nic o ní nevím. Přišel prosinec, a najednou žijeme jinak. Byli jsme vyděšení.

Normálně žijeme všichni vedle sebe. Když někdo není z naší vesnice, za dva tři roky s ním začneme jednak jako s bratrem. Spřátelíme se a pak jsme jako jedna rodina. Neměli jsme tušení, že ty lidi mají stále ještě na nás zlost a že najednou zaútočí na naši vesnici, že všechny zmasakrují, vyplení vesnici a v domech nenechají vůbec nic.

„Tohle je konec, jsem mrtvý…"

Ti lidé vrazili k nám domů, měli pušky, mačety a motyky. Vytáhli mě ven a křičeli na mě, abych si sedl. Klepal jsem se strachy a pomyslel si, „tohle je konec, jsem mrtvý.“

Střelili mě do ramene. Padl jsem jako mrtvý. Jeden z nich mě nakopl do hlavy, a když si všiml, že ještě dýchám, namířil mi zbraň na hlavu a poručil vstát. Ale neměl už patrony a tak sebral mačetu a udeřil mě po krku. Zůstal jsem bez dechu a on mě praštil do hlavy. Byla to hrozná rána. Chytil mačetu ještě jednou a znovu se strefil do hlavy. Myslel, že jsem mrtvý. Ztratil jsem tehdy spoustu krve.

„Sbalili všechno, co bylo naše, a odvlekli mou ženu…“

Viděli jsme, jak ve vedlejším domě zastřelili pětiletou holčičku. Střelili jí do krku, byla na místě mrtvá. Byli od její krve a museli se umýt v kýblu. Pak sebrali všecko, co našli, a odvezli to i s mou ženou na motorkách.

Pak už jsem nic neviděl, přišel jsem o hodně krve. Udělal jsem několik kroků přes cestu směrem do buše.

Jsem stále ještě naživu jen díky tomu, že mě našel jeden mladý kluk z vesnice. Odtáhl mě do bezpečí hlouběji do buše. Moje žena se vrátila ten samý den. Za tři dny se nám pak podařilo dostat se sem, do nemocnice Bangolo.

„Bez Lékařů bez hranic by tahle nemocnice byla plná mrtvol…“

Bez Lékařů bez hranic by tahle nemocnice byla plná mrtvol. Jsou tu lidé postřelení do hrudi. Když jsme sem přišli, rameno mi smrdělo a ruka byla skoro shnilá. Ale oni mi ji pečlivě vyčistili a teď už je mi mnohem lépe.

Hodně lidí, co znám, bylo zabito. Kolik nás zbylo? Člověku z toho puká srdce.

„Nevím, jak s tím žít dál…“ 

Řekli mi, kolik lidí u nás ve vsi přišlo o život. Nevím, jak s tím žít dál. Když o tom mluvím, tak to hrozně bolí. Drtí mi to srdce a já musím plakat. Nechce se mi o tom mluvit. Nechci ani zpátky do vesnice. Když se tam vrátíme, uvidím hrozné věci a bude mě to mučit. Pořád uvidím ta místa, kde se zabíjelo.

Když někde někoho zabijou, žádný déšť tu krev nesmyje. Zůstane tam, jako kdybyste na místě rozlili naftu.

Vím, že spálili náš dům a všechno vzali. Ukradli matrace, doklady, všecko oblečení. Vrátit se zpátky mezi ty lidi bude velmi těžké. Nebudeme jim věřit. Budeme žít ve strachu.

[Zpět]

_________________________________________________________

5. Žena, 21, vesnice blízko Blolequinu, západ Pobřeží slonoviny. Květen 2011

Jsou to dva měsíce, byli jsme právě všichni ve vesnici, když přišli ozbrojení muži a začali na všechny střílet a zapalovat stavení.

„Kolem bylo hodně mrtvých…“

Utekla jsem do buše i s mým děťátkem. Útočníci běželi do domu mých rodičů. Slyšela jsem je, jak křičí a naříkají. Nazítří jsem se vrátila a našla jsem je oba mrtvé. Kolem bylo hodně mrtvých a jejich těla byla spálená. Můj druhý syn byl v době útoku u mých rodičů. Od té doby jsem ho neviděla.

Pak jsem utekla zpátky do buše a vydala se k Toulepleu.

„Bojíme se, že uvidíme mrtvé…“

Zůstala jsem v buši. Neměli jsme se kam vrátit, protože naše stavení lehla popelem. Spali jsme pod palmovými listy a jedli syrový maniok. Někteří se vydali přes hranice do Libérie, ale ani tam neměli co jíst. Jeden muž se odtud nedávno vrátil a říká, že zpátky přivede i svou rodinu, protože v Libérii není dost jídla.

Mnoho lidí se stále ještě schovává v buši. Hodně z nich je nemocných a mají žaludeční problémy. Z buše jsme vyšli jen proto, abychom se dostali na kliniku. Bojíme se, že uvidíme mrtvé. Často myslím na to, co se stalo, a buší mi z toho srdce.

[Zpět]

_________________________________________________________

6. Stařenka z Toulepleu na útěku vTeahplay, Nimba County, Libérie. Květen 2011

Povídalo se, že přijdou nějací lidé a zabijí každého, kdo volil jednu či druhou stranu. Úřady nás ale ujišťovaly, že u nás ve vesnici k tomu nedojde, že máme zůstat.

Pak ale jednou v prosinci přijeli ozbrojení muži a začali na všechny střílet. Rozutekli jsme se na všechny strany. Nebyl čas vzít si něco s sebou, neměli jsme vůbec nic.

„Kdybych vám měla vyprávět, rozbrečela bych se z toho…“

Nebylo snadné dostat se sem z Pobřeží slonoviny. Museli jsme projít mnoha kontrolami. Stále nás zastavovali a ptali se, kdo jsme, odkud jdeme a kam. Kdybych vám měla vyprávět, co se všechno se nám na těch kontrolách stalo, rozbrečela bych se z toho.

„Člověk si tam není jistý životem…“

Neměla jsem co nabídnout své přítelkyni zde, ale ona mi dala najíst a poskytla střechu nad hlavou. Brzy ale jídlo začalo docházet, a tak děti začaly chodit do buše a hledat tam něco k jídlu, jako třeba sladké brambory. Čím víc nás sem ale přicházelo, tím toho bylo k nalezení méně a méně. Od té doby, co jsme utekli, nikdo se do naší vesnice ještě nevrátil. Není to tam bezpečné, a když půjdete na své pole, tak vás zabijí. Nemůžeme se vrátit.

[Zpět]

Více o situaci se můžete dočíst zde.