Začátek něčeho nového…

Když jsem musela odejít z předchozího zaměstnání, věděla jsem, že tohle je pravděpodobně jedinečná příležitost udělat něco, o čem jsem vždycky snila: pracovat pro humanitární organizaci. Protože jsem v téhle oblasti neměla žádné zkušenosti, vždycky jsem se pohybovala spíš na „temné straně kapitalismu“ (a to v žádném případě nemyslím nijak negativně), přemýšlela jsem, jak to zařídit.

Jak víte, nejsem ani doktorka (naštěstí, protože omdlívám okamžitě, jak vidím krev), ani zdravotní sestra nebo třeba sociální pracovnice. Jednoho večera v listopadu 2015 jsem se dívala na televizi a viděla jsem spot Lékařů bez hranic, jehož prostřednictvím hledali spolupracovníky nemedicínských profesí. Ta upoutávka na mě velmi zapůsobila, a tak jsem se pustila do vyhledávání na internetu.

Nikdy nezapomenu na první dojem, když jsem vstoupila do kanceláře Lékařů bez hranic.

A jak jsem se dozvěděla o pozici HR a finanční manažerky? Vzhledem k tomu, že jsem měla zkušenosti s obchodní administrativou, zdálo se to jako dobrá volba, tak jsem se rozhodla navštívit informační večer. Na začátku prosince 2015 jsem odjela do Ženevy a nikdy nezapomenu na první dojem, když jsem poprvé vstoupila do kanceláře Lékařů bez hranic. Připadala jsem si jako v úle, všude chaos, všichni pobíhali, recepční volala lidem přes mikrofon, na zdech rozvěšené mapy světa a obrovská nástěnka s odjezdy jednotlivých expatů a rozpisy hlášení. A v tu chvíli mi to bylo jasné: Chci pro ně pracovat. Když jsem si pak vyslechla detailnější informace o pozici, o jejich hodnotách a zásadách, jen mě to utvrdilo v tom, co už jsem cítila intuitivně. Rozhodla jsem se ucházet o pozici HR a finanční manažerky a dostala jsem pozvánku na pohovor v lednu. V rámci přípravy jsem dokonce vyhrabala i svoje dávné učebnice účetnictví…

Pohovor probíhal celkem standardně, abychom se navzájem lépe poznali a zjistili, jestli znám sebe sama natolik, abych věděla, jak reaguji v obtížných, stresových a neznámých situacích. Výběrové řízení na HR vycházelo z případových studií o mezikulturních rozdílech, jak reagovat na pokusy o uplácení a podobně. Finanční část byla zaměřena na účetnictví, excelové tabulky a řízení financí. Hned po pohovoru jsem se vydala na cesty a telefonát od Lékařů bez hranic mě zastihl v Kolumbii, kde jsem se dozvěděla, že mě vzali! Ten den si pamatuju moc dobře, byla jsem zrovna Cartageně a chystala jsem se na plavbu na katamaránu do Panamy… Byla jsem nadšená – splnil se mi sen!

HR tým Lékařů bez hranic už si mezitím udělal jasno, kam mě chtějí poslat. Finální nabídku jsem dostala o týden později (umístění většinou trvá mnohem déle): městečko Baalbek v udolí Bekaa v Libanonu, odlet v polovině května. Pročetla jsem si popis projektu, možné potíže a směrnice. Rozhodla jsem se, že to beru.

Vzhledem k tomu, že na začátku dubna mělo proběhnout předodjezdové školení ve Vídni, zkrátila jsem svůj výlet a vrátila jsem se, abych ho stihla. I přes účinky časového posunu jsem byla doslova zaplavena pocity ohledně nového dobrodružství. Účastníků školení bylo 24; směs doktorů, sester, logistiků a administrátorů ze Rwandy, Burkiny Faso, České republiky, Maďarska, Rumunska, Panamy, Francie, Německa, Madagaskaru, Pákistánu a Švýcarska. Potkala jsem spoustu milých lidí z celého světa a získala množství informací o Lékařích bez hranic, jejich organizaci, směrnicích a zásadách.

Na školení jsem se poprvé cítila jako součást Lékařů bez hranic a byl to skvělý pocit!

Protože jsem z úplně jiného oboru, neměla jsem představu, co mám od školení čekat, ale byla jsem úplně ohromená. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že jsem na správném místě, kde všichni sdílejí stejné postoje a hodnoty. Poprvé jsem se cítila jako součást Lékařů bez hranic a byl to skvělý pocit!

Po úvodním týdnu ve Vídni nás čekaly dva dny administrativního školení v Ženevě, kde jsme se naučili víc o finančních a HR procesech, které budeme využívat v terénu. A pak už zbýval jen poslední měsíc ve Švýcarsku, abych se na všechno připravila!

Potřebovala jsem někomu dočasně pronajmout svůj byt (což vůbec nebylo tak lehké, jak jsem si přestavovala, ale nakonec se mi to podařilo), vyřídit veškerou administrativu, sehnat čárového rozhodčího na Fed Cup, zorganizovat pár věcí na nadcházející svatbu mého bratra, pomoci své nejlepší kamarádce se začátkem podnikání, setkat se s rodinou a přáteli, zabalit obsah celého bytu a odstěhovat to do sklepa a nakonec si sbalit kufr na příštích šest měsíců v nové zemi! Poslední dny a týdny před odjezdem jsem byla úplně vystresovaná a omlouvám se všem, se kterými jsem se nestihla rozloučit…

Zvládnu se vším vypořádat? Budu se všemi vycházet? Bude mě to bavit?

Byla jsem samozřejmě nervózní. Nevěděla jsem, co čekat… nová kultura, nová práce, nová organizace, noví kolegové, kteří měli zároveň být i mými spolubydlícími, a a a… jaké to bude? Jak se s tím vším vypořádám (jestli vůbec)? Budu se všemi vycházet? Bude mě to bavit? Budu mít šanci poznat něco ze země? Jaké to bude, mít omezené vycházky? Jak budu reagovat na setkání s tolika uprchlíky, kteří přišli úplně o všechno? Jak pak budu zpětně zpracovávat všechny tyhle momenty, až se vrátím domů do stabilního prostředí? Tolik, tolik otázek, na které nemám odpověď…

Mám štěstí, že dva kolegy už znám, potkali jsme se na školení ve Vídni. Marc, švýcarsko-německý lékař, a Brigitte, sestřička z Lausanne, se společně se mnou vypraví do Baalbeku, takže neodjíždím úplně osamělá (navíc spolu vycházíme moc dobře, takže vím, že si ve společném bytě užijeme i nějakou tu legraci).

Spousta lidí se mě ptala, jestli nemám strach pustit se do něčeho takového, a já musím přiznat, že ne. Opravdu věřím bezpečnostním opatřením Lékařů bez hranic. Díky své neutralitě jsou obvykle dobře přijímáni ve všech komunitách, ve kterých pracují. Samozřejmě to není zárukou toho, že všechno půjde hladce, ale jak vždycky říkám: „Věci se dějí z určitých důvodů!“

Mnoho lidí se mě také ptalo, jestli budu dál pokračovat ve svém blogu. Ano, budu – abyste mě mohli doprovázet na mé cestě; uvidíme, jaká dobrodružství s sebou přinese příští měsíc!

Zobrazit větší mapu