06. duben 2017

Když přijde někdo s otevřenou zlomeninou stehna, obvykle useknu kus kosti, který ční ven. Pak změřím, kolik chybí. A následně chybějící kus kosti nahradím čerstvou kostí z ovce. Hojí se to cirka za šest týdnů. A za tři měsíce pacient obvykle chodí, aniž byste poznali, že měl zlomeninu ... Tohle nám právě vypráví "traditional healer". Jmenuje se Bol. V kroužku několika kolegů, doktorů medicíny a spolu s ním sedíme na jeho zahrádce mezi tukuly, které jsou obehnané plotem.

Lokální zdravotnické zařízení. Kolem pobíhá několik dětí a mísí se s rehabilitujícími pacienty a zbytkem rodiny. Bol je vysoký, parádně svalnatý chlapík. A je mu "jenom" dvacet osm. Je nejlepší z rozsáhlé rodiny, která více než sto let provozuje tradiční medicínu. V noci se mu zdává, jak má lidi léčit. A druhý den ráno přesně podle snového návodu léčí. Když byl malý, měl taky takové sny. Akorát nechtěl dělat to, co dělal jeho praděd, děd i otec. Nakonec to ale Bol akceptoval. Protože jak sám říká, má tento dar od Boha. A tak musí tuhle službu naplnit. Postupným rozhovorem zjišťujeme, že celou řadu věcí dělá velmi podobně jako je děláme my, na západě graduovaní lékaři. On jenom nemá potřebné prostředky a znalosti, které se opírají o vědecký výzkum. Prostě to dělá od oka a podle přírody. Na další moji otázku, proč transplantuje ovčí kost, když je všude kolem tolik koz, lakonicky opáčí: Ovčí kost se lépe hodí do lidského těla. Ta kozí kost je příliš animální ...

Nestíhám psát. Nerozumím tomu, proč se na konci každé mé mise spouští takový kolotoč práce, pacientů a administrativy. Několik posledních nocí jsem pořád v nemocnici, což je naprosto proti zkušenosti, kterou jsem tady udělal na začátku. Několik týdnů se v noci vysílačka ani neozvala. Já fakt tu práci asi přivolávám!? I tentokrát mě volají. Na hodinkách mám 1:17. Na emery je asi patnáct mladých kluků a neskutečný bordel. Všichni křičí jeden přes druhého. Není vidět, kdo je pacient a kdo jen hysterický doprovod. Kluci jsou oblečení nezvykle dobře na to, kde se momentálně pohybujeme. Byli na nějaké párty, když se jich pár do sebe vzájemně pustilo. Očekávám podobné chování i tady na emery. K pacientům se stejně zatím nemůžu přes dav probojovat. Tak začínám čistkou jako bodyguard u dveří nočního klubu. Tohle jsou jediné momenty v životě, kdy mi moje vrozená muskulatura a vzhled anabolického debila opravdu pomáhá. Systematicky vyhazuji z emery jednoho po druhém. Poraněný? Ne? Tak co tady okouníš?! Vypadni! O kámoše se postaráme. A co ty? Ven! ... Kluci tady mají standardně kolem dvou metrů do výšky. Všichni vyšší než já. Asertivním přístupem ale budím žádoucí respekt. Jeden po druhém couvají ze dveří. A to jsem ještě ani neřekl, že jsem doktor, před kterým mají respekt přirozeně.

Nakonec na posteli zůstanou dva. Jeden má přeseklou holeň a celkem slušné tratoliště krve pod postelí. Nic nevypadá dramatičtěji, než tyhle sečné rány proti kosti. Krevní ztráta ale není většinou nijak dramatická, když se pacient stihne včas dopravit. Ve chvilce znám jeho hemoglobin. 129. Dobrý. Už jen vklidu stabilizujeme, podáváme infuze a léky proti bolesti. Šít ho budu až zítra, teď jen trochu zatáhnout bandáž. Ten druhý je ještě lehčí. Napříč rozetnuté stehno do podkoží. To je pod mojí rozlišovací schopností. Ale stejně si tahle celá akce vyžádala přes šedesát minut, kterou mi kradou mé sny. Před třetí ranní a po noční sprše lezu polomrtvý do tukulu. Odpoledne jsem měl vyhodnocení mého pobytu v Agoku s nadřízenými. Oba jsou výteční doktoři a zároveň tady moji medicínští nadřízení. Shodujeme se na věcech, co by tahle nemocnice potřebovala. Rentgen, ventilátor, lůžka intenzivní péče, primární digitalizaci dat, fyzioterapeuty, psychology a hlavně jednodušší a více sdílenu komunikaci. SLACK! "Vysvědčení" dostávám dobré. Prospěl jsem. Máma bude mít radost ... 

Byl to můj nápad, že se konečně podíváme za tím, kým se tady neustále zašťiťují pacienti a na jehož rady a péči dbají více než na naše. Náš místní kolega anesteziolog zorganizoval setkání, na něž jsem netrpělivě přes týden čekal. Odjakživa mě baví moderovat debaty a dostat z lidí maximum informací. Prostě mi všechno přijde tak moc zajímavé! A tak se role moderátora ujímám i v rozhovoru s tímto váženým mladým mužem, ačkoliv jsme si role při přípravě na základně rozhodili jinak. Bol si povídá hlavně se mnou, se kterým si vybral oční kontakt. A já se ptám, moderuji otázky ostatních kolegů a uzavírám debatu. Moravec by se mohl učit! Vyšlo z toho, že, se těšíme na jeho návštěvu u nás v nemocnici. V mých očích by Bol mohl být klidně fyzioterapeutem v našem pouštním ústavu. On říká, že znovu láme kosti, které jsme my ne zcela a ne dobře zahojili. Já si myslím, že technicky dělá takzvaný redress. Čili poněkud násilně rozhýbává klouby, které pod sádrou přirozeně zatuhly. Většinou do doprovází zvukový efekt, který se může podobat zlomení kosti. My se spoléháme na to, že po sejmutí sádry si pacienti údy rozcvičí svépomocí. Ale oni to většinou nechápou, protože to bolí. Bol tento servis provozuje. Bolest zmenšuje přirozeně větší důvěra pacientů v jeho zkušenosti. A s horkou vodou a poléváním kůže je to v jeho případě také trochu jinak. Je jen natolik horká, aby v ní sám nejprve udržel ruku, než tím polije potiženou část svého pacienta. I tohle má své medicínské opodstatnění. Vpodstatě tady v Africe nabízí balneologii - lázeňské služby. 

Na konci našeho rozhovoru nás pozve do své mini nemocnice a představí nám asi desítku pacientů. Minimálně v jenom pacientovi poznávám muže, kterého jsem před pár dny přijal pro zlomeninu stehenní kosti. On se rozhodl odejít k tomto tradičnímu ranhojiči. Nechtěl ode mě ani sádru. Tady leží na posteli a zejvně se mu dobře daří. Dokonce už pomalu rehabilituje koleno. Bandáž má jen kolem stehna. Žádná fixace přes sousedící kloub. Pod bandáží hmatám vytvarovaný, papírový karton. Evidentně to funguje! A tak se vydávám za odcházejícím Bolem sám, abych ho následoval na jeho "operační sál". Má tady několik ocelových nástrojů, které "sterilizuje" varem. Také nějaké čtverce, bandáže, desinfekce. Jeho sál je malý tukul, v němž se prý zcela sám během operace s pacientem zavírá. Ten chlapík tady musí prožívat horké chvilky. Přestavte si, jak příšerně krvácí zlomená stehenní kost. Navíc otevřená. A ještě k tomu, když dělá transplantaci? Z tohoto pohledu je pro mě machr. A i jinak na mě udělal dojem. S veškerou znalostí západní medicíny má tenhle Bol the Traditional Healer můj veliký respekt. Mrzí mě, že už odjíždím. Pozval bych ho na sál a ukázal mu něco z našeho denního byznysu. Tak třeba za rok, Bole. Až se zase vrátím.

Rozdávám poslední balónky. V duchu děkuji pražské kanceláři Lékařů bez hranic za prima výbavičku! Zbývá ještě věnovat dvě ze tří panenek. Zatím netuším podle jakého klíče. I dneska nezapomenu nafouknout jeden balónek klukovi, co je tady z popálených dětí nejdéle. Má neskutečný ječák a nespočítám, kolikrát mě v noci vzbudil. Přirozeně ho pobyt v ústavu nebaví. Podávaný balónek mi obvykle okamžitě šlohne z ruky, aby začal následně ještě více řvát. Nejlepší vůli, chuť rozdat se, pobavit, rozptýlit, bezelstně a laskavě projevit své city někdy odmění akorát nepochopení, zoufalost a obrovské zklamání. I u tohoto kluka jsem jako člověk neuspěl. A protože je ještě v nemocnici, tak zatím ani jako doktor. V jeho očích prostě nestojím za nic, i kdybych se rozkrájel. Bolí to u srdce, ale budu se s tím muset smířit. Smířil jsem se odpoledne i s tím, že zabili tři kozy na rozlučkovou párty se mnou a mými třemi kolegy. Tak to tady prostě chodí. Zrovna jsem se omylem móňal kolem vzadu za základnou. Jako obvykle mi pozice za objektivem umožňuje, abych se zdánlivě schoval před tím, co fotím. Smrt v přímém přenosu.

Zobrazit větší mapu

Příbuzné články a publikace