01. březen 2017

V uprchlických táborech v regionu Kigoma, na severozápadě Tanzanie, žije více než     290 000 lidí. Většina z nich pochází ze sousedního Burundi. Lidé překračují hranice každý den - v lednu do Tanzánie přišlo podle údajů Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky téměř 19 tisíc občanů Burundi.

Přeplněnost a nevyhovující hygienické podmínky, zejména ve stísněných hromadných přístřeších, kde jsou shromažďováni nově příchozí, způsobuje řadu zdravotních problémů, včetně průjmů, infekcí dýchacího ústrojů a kožních onemocnění. Děti, stejně jako těhotné ženy či čerstvé matky, jsou často nejvíce náchylné k nemocem. Malárie patří v táborech mezi největší rizika, hlavně během období dešťů, kdy stojící voda představuje živnou půdu pro komáry. Jen v lednu 2017 provedli Lékaři bez hranic testy na malárii u více než 31 200 lidí a léčili 16 812 osob, u kterých byla tato nemoc zjištěna.

Zaznamenali jsme svědectví dvou pacientů Lékařů bez hranic z táborů Nduta a Nyarugusu, kteří popsali, jakým problémům s vodou, bydlením, jídlem a hygienou musí v táboře čelit. Také nám vyprávěli o tom, jak vypadá jejich život v táboře a s jakými zdravotními problémy musí bojovat.


Aisha: „Moje miminko má před sebou život plný utrpení - jakou naději má dítě narozené v uprchlickém táboře?”

Aisha, 23 let, žije se svým manželem a dvěma dětmi v táboře Nduta. Nedávno porodila své třetí dítě v porodnici, kterou v táboře provozují Lékaři bez hranic. Stala se tak jednou z 3 005 žen, které v roce 2016 porodily dítě v nemocnici Lékařů bez hranic ve Ndutě. Vzhledem ke komplikacím při porodu je Aishino miminko stále v nemocnici, kde je mu poskytována následná péče a je zde sledováno.

„Moc se raduji z narození syna, ale také si dělám velké starosti o jeho budoucnost. Narodil se poté, co u něj došlo k tísni plodu. Nemohl pořádně dýchat, nehýbal se a doteď ještě ani jednou nezaplakal ani nevydává žádné jiné zvuky, jaké miminka normálně vydávají. Taky není schopen sám sát mléko a tak ho musí krmit pomocí hadičky. Je mu jen pět dní, ale už viděl tolik utrpení. Vím, že je před ním život plný trápení - jakou naději má dítě narozené v uprchlickém táboře?

Když myslím na budoucnost, jsem smutná. Nemám žádné peníze ani žádnou možnost, jak se své miminko a dvě starší děti postarat. V táboře jsem už 10 měsíců, ale jídlo je pořád problém - nemám suroviny, které potřebuji, abych mohla připravit pořádné jídlo. Zásoby nám většinou dojdou mnohem dřív, než dostaneme další. Snažím se pro děti dělat maximum, ale i tak nejedí, jak by měly, a taky nemají dost oblečení.

Mívala jsem tolik snů, ale teď se je snažím vytěsnit ze své mysli - nemám už žádnou možnost dělat si nějaké plány nebo se nějak rozvíjet. Cítím se tady v pasti a přeju si, abych našla nějaké bezpečné místo, kam by se dalo utéct, ale nemám kam jít. Když si vzpomenu na to, co se mi stalo u nás doma, uvědomím si, že je lepší zůstat tady v Ndutě. Už se nikdy zpátky do své země nevrátím. Místo toho se prostě musím snažit najít způsob, jak fungovat tady.“


Ramadhani: „Uprchlíci nikdy nemají dobrý život - bojujete o dostatek jídla a vody a život ve stanu vás ubíjí. Ale i tak je to lepší než žít doma ve strachu. Tady v táboře zůstanu až do smrti.”

Ramadhanimu, 26 let, byla právě diagnostikována malárie v jednom ze tří zdravotnických stanovišť, které Lékaři bez hranic provozují v táboře Nyarugusu. Je jedním ze 6 802 pacientů, které jsme v lednu v táboře Nyarugusu léčili s malárií.

„Od včerejšího večera mi bylo špatně. Bolela mě hlava, chtělo se mi zvracet a měl jsem zimnici. Neustále jsem se třásl. Dnes jsem přišel na kliniku Lékařů bez hranic, kde mi doktor udělal vyšetření krve, a pak mi řekl, že mám malárii. Čekám, až dostanu nějaké léky, které mi pomůžou cítit se líp. Ve svém stanu v táboře mám moskytiéru. Ale i když jí používám, stejně jsem onemocněl. Nevím, jak se to stalo.

Žiju tu se svou ženou a dvěma dětmi (čtyři a pět let) už šest měsíců. Moje žena je ve čtvrtém měsíci těhotenství. Bohužel trpěla bolestmi břicha, takže byla umístěna do táborové nemocnice. Je tam i teď a čekám na zprávu o tom, jak na tom je. Mám o ni a o miminko velkou starost.

Strávil jsem většinu svého života jako uprchlík. Vyrostl jsem v jiném uprchlickém táboře v Tanzanii. Dostal jsem se tam poté, co mí rodiče byli nuceni i se mnou opustit naši zem. I přesto jsem si stále nezvykl na podmínky v táborech; život je tady velice složitý. Uprchlíci nikdy nemají dobrý život - bojujeme o dostatek jídla a vody a život ve stanech je tak ubíjející. Ale i tak je to lepší než žít doma ve strachu. Nemůžu se vrátit domů a nikdy to neudělám - v tomto táboře zůstanu až do smrti.”

Zobrazit větší mapu

Příbuzné články a publikace