24. září 2016

Omran. Aylan. Tváře Sýrie. Je mnoho Omranů a Aylanů. Záhadný vzorec, který určuje, jakému dítěti či situaci se dostane mediální pozornosti, je nepředvídatelný. Takže i dopad, který má toto krátkodobé zaměření pozornosti, je nejasný.

Změnilo se něco poté, co se našlo tělo kurdského chlapce Aylana na pláži? Nebo když se před třemi lety světu ukázaly stovky malých mrtvých těl zabitých při chemickém útoku sarinem? Změní se něco po Omranovi nebo po smrti jeho bratra? Povede naléhavost, se kterou lidé sledují situaci v Sýrii, k jejich zapojení do řešení problému? Existuje určitý bod zvratu, kdy si pobouření konečně vyžádá změnu. Zdá se ale, že pro Sýrii je tento bod nepřijatelně daleko.

Před dvěma měsíci jsem přijela do zcela zničeného města ve východním Jordánsku, abych převzala vedení humanitární pomoci Lékařů bez hranic v Bermu na jordánsko-syrských hranicích. Osmdesát tisíc lidí je uvězněno mezi dvěma hliněnými náspy od 21. června, kdy bomba zabila sedm jordánských vojáků a Jordánsko uzavřelo své hranice. Od té doby se Lékaři bez hranic nemohou k těmto lidem dostat. Zůstali na místě bez jakékoliv zdravotnické pomoci. Dostávají menší než poloviční příděl vody, který by potřebovali, a od 21. června jim byla pouze jednou dopravena zásoba jídla s pomocí jeřábu. Letecké útoky v blízkém okolí jsou běžné. Těm, kteří získali nějaké jídlo, už 1. září žádné nezbývalo. V současné době neexistují žádné další plány na jeho distribuci. Osmdesát tisíc lidí je zanecháno v poušti bez možnosti se vrátit, nebo pokračovat dále, ale i bez prostředků jak na místě zůstat. Jsou zcela vyřazeni z existence. Situace je patová, stagnuje a aktéři se pouze tváří, že hledají řešení.

Jsem jediným medikem Lékařů bez hranic, který tu trvale pracuje. Lidé se mě ptají: „Co děláš celý den? Nenudíš se? Jaký má smysl být tady? Kdy Lékaři bez hranic odejdou?“ Nikdo by se takto neptal, kdyby se jednalo o záchranu dítěte z hořícího domu. Ale oni se mě ptají. Kvůli jejich úhlu pohledu a kvůli viditelnosti – či spíše neviditelnosti tohoto problému.

Nemohu se dotknout svých pacientů. Nemohu zašít jejich zranění, nemohu jim podávat nitrožilní tekutiny nebo život zachraňující antibiotika. Nemohu jim pomáhat přivádět děti na svět či zabránit úmrtím při porodech. Nemohu řešit epidemii žloutenky, která zde propukla, protože Lékaři bez hranic přišli o možnost ty lidi uvězněné uprostřed pouště navštěvovat.

Můžeme se ale pokusit, aby se na tyto lidi nezapomnělo. Aby byli vidět.

Budu vyprávět o chlapci, o hypotetickém chlapci. Chlapci, který by mohl existovat v Bermu, ale nevíme to, protože do něj nemáme žádný přístup.

Situace je patová, stagnuje a jednotliví aktéři se pouze tváří, že hledají řešení.

Ibrahimovi je šest let. V podstatě nezažil období, aby okolo něj nezuřil nějaký konflikt. Myslí si, že takhle vypadá normální život, a žije tak, jako by se nic nedělo, jak už to děti často dělávají. On a jeho rodina přijeli do Bermu v lednu. Utíkali před hladem a terorem a doufali, že najdou nějaké bezpečnější místo. Od té doby jsou tu.

Ibrahim má bratra Aliho. Je mu osm let a oba dva spolu, celkem podle očekávání, soupeří. V situaci, kdy mají poměrně omezené možnosti, jak si hrát, se alespoň různě honí a hrají na schovávanou v Bermu.

Ibrahimova matka je sama. Otec zemřel během náletu, který byl hlavním důvodem jejich útěku do Bermu. Snaží se postarat o Ibrahima, jeho bratra a jednoroční dceru. Mají velmi omezené zdroje. Téměř vše, co měli, utratili, aby se dostali do Bermu.

Před několika dny Ibrahimova matka vařila polévku na otevřeném ohni ve stanu, zatímco kluci si hráli. Pobíhali mezi stany ve spalujícím horku. Okolo se vznášel červený prach a usazoval se v jejich popraskané hnědé kůži.

Ali byl po celý život rychlejší než Ibrahim, ale jak Ibrahim rostl, začal svého bratra dohánět. Dynamika mezi nimi se proměnila. Ali ztrácel svoji převahu a začal být frustrovaný. Matka na ně zavolala. V posledních dnech se velmi snadno rozčílila a oni ji nechtěli zlobit. Když běželi zpátky do stanu, tak Ibrahim vyhrával. Ali vzal kámen a zavolal na Ibrahima právě v momentě, kdy vcházel do stanu. Ibrahim se ohlédl a Ali hodil kamenem. Ibrahim vběhl do stanu, aby se kameni vyhnul. Zakopl o svou malou sestru a spadl do ohně. Hrnec se vařící polévkou se převrhl na jeho nohy.

Starší bratr se lekl křiku a utekl pryč se schovat. Matka vytáhla Ibrahima z ohně a snažila se jej uhasit. Bylo ale již příliš pozdě a nepodařilo se jí předejít popáleninám na jeho obou nohách. Neměli žádnou vodu, kterou by mohli použít na poskytnutí první pomoci.

Ostatní lidé z komunity přiběhli, protože slyšeli, jak Ibrahim křičí. Složili dohromady peníze, aby ho prohlédla jediná zdravotní sestra v táboře. Prohlídka u ní stojí přibližně 24 korun, jakákoliv léčba se platí navíc. K dispozici jsou velmi omezené prostředky.

Ibrahimovi tak jen jednou obvázali obě nohy a dali mu jednu tabletu paracetamolu. Teď leží doma. Obvazy mu nikdo nesundal. Nikdo neví, jak zlé popáleniny jsou, jestli jsou pouze po obvodu, nebo je popálená celá noha. Nikdo neví, jestli se do nich nedostala infekce. Nikdo o tom nemluví na sociálních sítích. Nikdo mimo Berm o tom nic neví. Ali a jeho matka se trápí tím, že to byla jejich vina.

Příběh Ibrahima je smyšlený, to musím zdůraznit. Ale některým z 80 tisíc lidí žijících v Bermu se takové věci stávají. Jenom o nich nic nevíme. Rozumíme tomu, že se jedná o velmi složitou politickou situaci. Lékaři bez hranic však mají morální závazek zajistit pro tyto lidi zdravotní péči – především pro děti jako je třeba Ibrahim. Potřebujeme se dotýkat našich pacientů a pečovat o ně. Musíme ale světu také přiblížit jiný pohled na Sýrii, podnítit pobouření, které dosáhne bodu zvratu a povede ke změně.

Autorka: Lékařka Natalie Thurtle je vedoucí týmu v projektu na jordánsko-syrských hranicích v oblasti zvané Berm.

Příbuzné články a publikace