Sbohem Arsène, ať tě vítr vždy zanese tam, kam chceš

Arsèna jsem nikdy nepotkal. Nikdy jsem neviděl jeho tvář, jeho úsměv ani jeho slzy. Kdybych pořád pracoval v Ženevě, byl by pro mě Arsène jen jedním z  kolegů, který se stal obětí nešťastných okolností. Nebyl by to úplný cizinec, ale ani člověk z masa a krve. Místo toho má pro mě dnes Arsène tvář Charlieho, Laurenta, Freidharta, Davida, Achilla, Francise, Juniora, Yvona nebo Etienna. Arsène má tvář řidičů, se kterými jsem pracoval v průběhu posledních čtyř měsíců. Arsène mě vezl domů, když se střílelo poblíž věznice v Bangui. Byl se mnou na cestě do Bakaly, když nás zastavili na kontrolním stanovišti, které dříve patřilo Séléce.  Byl tu, aby mě každý den odvezl domů. Arsène je každý z řidičů, kterého se musím znovu a znovu ptát na jméno kvůli mé hrozné paměti.

Arsènova smrt přinesla do Bangui tři věci. Dlouhé ticho, které následovalo, když nám vedoucí mise Michelle Chouinard oznámila, co se stalo. Tiše jsme seděli v chatce, někteří měli v očích zděšení, jiní slzy. Slzy jsou druhou věcí, kterou jsme po smrti Arsèna zažili. Horké slzy na tvářích mých kolegyň Alex, Chiary a Denise. Nebo zadržované slzy od lidí jako je Michelle, které doprovázelo vzlykání, jež mělo zakrýt zlomený hlas. Inkoustové slzy, podobné těm, které roním na tento papír a shlukují se do podoby slov. Třetí věc, která do Bangui dorazila po Arsènově smrti, byl vztek. Vzpoura mysli proti nespravedlnosti a absurditě téhle události. Jak je možné někoho zabít, jen protože dělá svou práci? Jak nás mohou zabíjet, když pomáháme poskytovat lékařskou péči, která zachraňuje životy? Rok po vyhlášení příměří a měsíc po skončení přechodné vlády je ve Středoafrické republice stále možné zemřít tímto způsobem – kvůli nejistotě, která vede k loupežím, únosům, znásilněním a kulkám, které za sebou nechávají sirotky a vdovy. Tentokrát jedna z těchto kulek našla Arsèna. Podobně jako se to dosud stalo mnoha obyvatelům Středoafrické republiky a bohužel se to ještě mnoha dalším stane.

Ti z nás, kteří zde zůstanou a kteří se potřebují přesvědčit o tom, že naše práce má význam, musejí v této ztrátě, jež se týká nás všech jako humanitárních pracovníků a lidských bytostí, najít něco smysluplného. Já si chci s sebou nést hněv a vztek a zapomenout na ticho a slzy. Pokaždé, když uslyším, že se Středoafrická republika dostává z krize, vzpomenu si na smrt Arsèna – a tisíce dalších, kteří byli zabiti, ale jejich jména zůstala neznámá. Nesmíme zapomínat, že ačkoli je mír daleko a Arsène přišel o život, jsou zde muži a ženy, kteří dělají vše, co je v jejich silách, aby pomohli těm, kteří dále žijí své životy a snaží se utéct před smrtí.

Sbohem Arsène, ať tě vítr vždy zanese tam, kam chceš.

Autor: Sergio Bianchi, humanitární poradce Lékařů bez hranic, Středoafrická republika