{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
První dojmy z Jižního Súdánu
Melissa Arons je zdravotní sestra z USA, která je na první misi s Lékaři bez hranic. Pracuje v terénním týmu, který sídlí v Lankienu v Jižním Súdánu. Už dříve působila v několika dobrovolnických projektech, nikdy dřív ale nezažila, jaké je to poskytovat humanitární pomoc v probíhajícím konfliktu.
První dojmy z Jižního Súdánu
11. února 2015
Vířící prach, utichající zvuk vrtulníku a několik desítek nadšených dětí, které mě zdraví na udusané přistávací dráze. Konečně mi to došlo: teď je mým domovem Jižní Súdán. Výkřiky dětí „mali, nyakuai“ (jak se máte, cizinko?) mi pomohly uvědomit si kontrast mezi mým domovem a příštími devíti měsíci. „Mali“ jako pozdrav je v podstatě předpokladem k jakékoli zdejší sociální interakci. S podáním ruky a několika „mali“ zjistíte jak společenští a přátelští Nuerové umí být.
Bydlím tady v hliněném domku. Můj tukul, jak se těmto stavbám říká, má doškovou střechu a betonovou podlahu. Je v něm stůl, matrace, elektrická zásuvka a ventilátor, díky čemuž je překvapivě pohodlný. Počet brouků, se kterými domek sdílím, se naštěstí snížil s koncem období dešťů. (Při prvním setkání se zdravotnickým vedoucím mého týmu se nade mnou vylíhlo hnízdo pavouků, kteří mi následně seskočili na hlavu jako četa nadšených parašutistů. Podobná situace se mi stala během naší týdenní schůzky expatů, kdy jsem na chvíli musela odejít, abych ze svého nosu dostala můru.) Jsem ráda, že můžu hlásit, že všechna setkání s hady se odehrála mimo areál, kde bydlíme.
Období sucha navíc způsobilo nárůst počtu letů se zásobami, protože jsou letadla schopna přistát v Lankienu. Více letů znamená lepší přístup nejen k dodávkám, které jsou nezbytné pro provoz projektu, ale také k nádobí, pracím práškům a čerstvým potravinám, které zahraničním spolupracovníkům zpříjemňují pobyt na misi.
Teď, když více rozumím svým pracovním povinnostem zdravotní sestry v terénním týmu, budu trávit hodně času na dvou klinikách mimo Lankien. Jedna poskytuje všeobecné ambulantní služby a druhá se zabývá převážně nemocí kala azar, která se tu letos rozmohla. O tuhle mamutí zodpovědnost si dělím s dalším expatem – Tysonem. Naštěstí pro mě už je tu osm měsíců a svou práci zvládá levou zadní, což z něj dělá perfektního společníka. Na kolegy jsem měla velké štěstí, když si uvědomím, že budeme společně trávit hodně času ve velmi odlehlých místech bez elektřiny, wi-fi a s velmi omezeným počtem anglicky mluvících lidí. Náhlé zlepšení v dopravě způsobené obdobním sucha může být dočasné. V prosinci to byl právě rok od začátku bojů. Proto se zpřísnila bezpečnostní opatření, která omezují určité výjezdové aktivity, jelikož jsou obě města 20 minut letu od Lankienu.
Chuil, jedno z těchto dvou míst, je v mnoha ohledech jen malebné městečko na břehu řeky. Nádherné volavky tu v noci hnízdí na stromech a mezi fialovými lekníny odpočívají ručně vyrobené kánoe ze dřeva. Řeka poskytuje vodu ke koupání, pitnou vodu, slouží jako obchodní stezka a pro rybáře představuje skvělé místo k rybolovu. Dobytek i lidé se zdají být dobře živeni. Ve skutečnosti jsem zjistila, že místní úroda čiroku je omezená a město několik měsíců před mým příjezdem záviselo na intenzivní potravinové pomoci. Vzhledem k vysokému počtu vnitřně vysídlených obyvatel a přes dvě desetiletí trvajícímu konfliktu v celém Jižním Súdánu není úroda optimální, zejména pro zemi, která má potenciál na to, aby se stala „živitelem Afriky“.
Pod vlnitou střechou jedné z mála staveb ve městě, kterou obklopují zaprášené krabice a pískot netopýrů na stěnách, jsem seděla s Gatwickem. Je to je jeden ze zdravotních bratrů v Chuilu. Když jsme počítali zdravotnické zásoby pro týdenní report o spotřebě materiálu, porovnávali jsme, kolik slov v amharštině už známe. Můj seznam skončil u pěti… on pokračoval. Zeptala jsem se ho, jak je možné, že umí tak dobře amharštinu, kromě angličtiny, nuerštiny a arabštiny. „Z tábora pro vnitřně vysídlené v Etiopi“, odpověděl. Po odchodu z něj žil v utečeneckém táboře v Jižním Súdánu a nakonec se přesunul do tohohle městečka, aby mohl spolupracovat s Lékaři bez hranic jako zdravotní bratr. Stará se o pacienty s nemocí kala azar, parazitickým onemocněním, které pustoší místní komunitu.
Viscerální leishmaniózou, v Jižním Súdánu zvanou též kala azar, se člověk nakazí po kousnutí písečnou mouchou. Tenhle hmyz bydlí v akáciích, nádherných červených stromech, které rostou v celém Jižním Súdánu. Pro lidi jsou důležitým zdrojem paliva a stavebního materiálu. Nemocí se můžete nakazit, aniž by infekce aktivně propukla. Hlad, špatné hygienické podmínky a nemoci, jimž by šlo předcházet očkováním, ale ve většině Jižního Súdánu způsobují, že zdravý imunitní systém je vzácností. Jedinou možností léčby pro nekomplikované případy kala azar je podávání injekcí se dvěma léky po dobu sedmnácti dnů. Jakmile u někoho infekce propukne, bez léčby téměř vždy nemoci podlehne. Míra úmrtnosti ve všech našich klinikách je překvapivě nízká. Kala azar devastuje tuhle zemi desítky let a infikovaní lidé jsou i nadále vděční za léčbu. Když jsem poprvé přišla na ambulanci v Lankienu, zdálo se mi, jako by tam byl obrovský počet pacientů s vrozenými vadami kyčlí. Později jsem zjistila, že nepohodlný způsob chůze způsobuje to, že z opakovaných injekcí bolí zadek.
Takže… Gatwick mi v netopýry zaplněném skladu v poledním horku sub-saharské Afriky začal vyprávět o své cestě do Chuilu. Myslel, že by ve městě mohl pracovat několik měsíců, během nichž by našetřil nějaké peníze, pomáhal by léčit smrtelnou nemoc a dostal by sebe a respektive svoji rodinu z uprchlického tábora. Uplynul rok a Gatwick pracuje na stejné pozici s podobnými lidmi. Seděli jsme proti sobě v mnoha ohledech jako dva rovnocenní lidé, v životě ale máme velmi rozdílné příležitosti. Je to skoro rok a jeho malá klinika, v níž pracuje několik zdravotníků, ošetří více než 90 pacientů denně. Jako většina obyvatel Jižního Súdánu chce Gatwick mít svůj domov a někam se v životě pohnout. Osud ho oddělil od jeho ženy a dětí. Trvá několik dní, než pěšky dojde za rodinou a momentálně tu nejsou žádné zdravotní sestry, které by ho mohly nahradit v jeho obětavé práci.
„Pěškobus“ je tady dobře známý termín. Chůze v Jižním Súdánu slouží jako hlavní dopravní prostředek. Jenom sečíst vzdálenost v kilometrech může být velmi zavádějící, vzhledem k rozlehlým močálům, řekám, nestabilním oblastem a celkové absenci zpevněných cest. Cesta pěšky z Chuilu do Lankienu, kde se nachází nejbližší lůžkové a chirurgické oddělení, trvá zhruba tři dny. Hladina řek ještě neklesla a během cesty musíte projít vodou, v některých místech přes metr hlubokou.
Otevřenost, s jakou moji kolegové z Jižního Súdánu hovoří o svých rodinách, manželství a cestování, je často dojemná. Jeden z nich srovnává doby, kdy chodil pěšky do vedlejší vesnice, aby mohl vykonávat zdravotnickou osvětu, a kdy byl za mlada jedním z hladovějících vysídlenců, a pak zas mluví o tom, jak vynikal v zeměpisu ve škole v Chartúmu.
Do Gatwickových příběhů z Jižního Súdánu se dá snadno vžít. Na druhou stranu mi ale ukazují, že jsou plné překážek, se kterými se pravděpodobně nikdy nebudu muset vyrovnávat a kterým nebudu nikdy plně rozumět. I nadále mě ohromuje, jak mě místní v mém novém domově přijímají. Upřímnost a otevřenost obyvatel Jižního Súdánu mi pomáhá vyrovnávat se bez zaváhání s každodenními problémy, které přináší páce zdravotní sestry Lékařů bez hranic v této zemi.