{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Pozdě zvonit na poplach
Sandra Smiley pracuje v D. R. Kongo jako komunikační pracovnice Lékařů bez hranic. „Mou prací je to, abyste se vy doma dozvěděli, čeho jsme v téhle části světa svědky a jak to dopadá na naše pacienty.“
Pozdě zvonit na poplach
21. července 2015
Je krátce po osmé ráno a já jsem právě s jazykem na vestě dorazila na základnu Lékařů bez hranic v Bikenge v provincii Maniema. Tým, který se věnuje zdravotnické osvětě: Albert, Daniel a Gaston, na mě už čeká. Oblečeni v košilích vypadají, jakoby se měli setkat s anglickou královnou, ale naším dnešním úkolem je mezi místními lidmi zvýšit povědomí o malárii.
„Omlouvám se, že jdu pozdě,“ lapám po dechu. „Musela jsem vyřídit jeden telefonát – bylo to naléhavé.“ Kolegové si z toho nic nedělají, ale pohledem jako by mi odpovídali: „A tohle snad není?“
Na cestě po hlavní třídě v Bikenge si řekneme jambos (ahoj ve svahilštině) s kolemjdoucími a uskočíme před podivnou motorkou. Kolem nás projede pár cyklistů. Na těchhle cestách nejsou žádná auta: cesty vedoucí do města jsou v tak špatném stavu, že po nich projedou jen ta s pohonem všech kol. V důsledku toho se veškeré zboží do a z Bikenge přepravuje téměř výlučně na kole nebo na něčích zádech.
Ve stínu banánovníku jsme shromáždili dav a kluci zahajují svůj proslov. Vysvětlují, co je malárie: parazitické onemocnění přenášené komáry, které může způsobit ošklivé symptomy. Bez léčby nemoc přejde na těžkou formu. Ta způsobuje komplikace jako je anémie. A jakmile se nemoc dostane do tohoto bodu, může zabíjet.
To, čemu díky útržkovité znalosti svahilštiny pro případ ztroskotání rozumím, mi umožňuje pochopit, že lidé v davu jsou vcelku informovaní. Vědí, že by měli používat moskytiéry, aby se vyhnuli poštípání. Vědí, jak identifikovat malárii a také vědí, že by měli navštívit kliniku, když onemocní jejich děti.
Říkají ale, že problémem jsou vysoké ceny za zdravotní péči. Většina nemocnic a klinik v Kongu funguje tak, aby se jim pokryly náklady, což znamená, že i když jsou poskytnuté služby zdarma, pacient stále musí platit za všechno ostatní: rukavice, testy, léky atd. Léčit dítě s malárií stojí od padesáti dolarů výše, což je částka, kterou si málokdo může dovolit. A ve chvíli, kdy je situace natolik zoufalá, aby lidé začali žebrat, je příliš pozdě.
Teď se diskutuje o symptomech malárie: nechutenství, bolesti hlavy, zimnice a zvracení. Jako na povel se z davu ozve hlasitý, nepříjemný zvuk. Někdo nemocný. Všichni se otáčí k místu, odkud zvuk vychází: holčička v náručí babičky, která se dáví a kašle.
Nejsem zdravotnický profesionál, celé moje lékařské vzdělání je kurz první pomoci a pár dílů seriálu Chirurgové. Ale nemocné dítě poznám. Sáhnu holčičce na čelo – je úplně žhavé.
„Víte kde je klinika Lékařů bez hranic?“ ptám se. Babička odpovídá, že ano.
„Běžte tam a jděte za ošetřovateli,” říkám jí. „Nic vás to nebude stát. A je lepší být si jistý hned, než potom litovat.“
Později odpoledne zpátky na základně skenuju nejnovější report o aktivitách zdravotnického centra v Bikenge, které Lékaři bez hranic podporují. Mezi všemi těmi grafy a tabulkami vyniká zejména jeden údaj: počet pacientů přijatých na pohotovosti v minulém týdnu, z nichž polovina trpěla malárií.
Kdyby u nás doma měl každý druhý pacient na pohotovosti život ohrožující nemoc, které lze předejít, vyvolalo by to masivní a okamžitou akci. Rozjely by se rozsáhlé preventivní kampaně, politici by se taky pustili do akce a lidé by hledali viníka.
Ale tady to tak není. Zdá se, že si lidé zvykli na to, že jejich děti jsou nemocné. A proč by neměly být? Co jiného se dá dělat? Navzdory jasné a naléhavé potřebě se moskytiéry nerozdávají. Stojaté vody, které jsou pro malárii rájem, se nevysušují. Kliniky po lidech chtějí peníze, které nemají.
Malárií v Kongu onemocní obrovské množství lidí: Lékaři bez hranic ve svých klinikách minulý rok poskytli bezplatnou a vysoce kvalitní péči 500.000 lidí. Ti, jimž jsme byli schopní pomoci včas, měli dobrou šanci se uzdravit. Ti, kterým jsme včas pomoci nemohli, ji nedostali.
Takže pokud „stav nouze“ budeme chápat ne jako procento, nějakou hranici nebo míru, ale jako „situaci, která vyžaduje naléhavý zásah“, malárie určitě jedním takovým je. Je to specifický druh nemoci, přičemž si své oběti vybírá v tichosti a bez podívané. Ale naléhavý případ je to pro všechny stejný.
Vypínám počítač: čas jít domů. Zítra se opět vydávám na cestu s osvětovým týmem a osmá ranní je tu co nevidět.