20. srpen 2015

Dřevěná loď převážející odhadem 600 lidí se 5. srpna 2015 převrátila 22 kilometrů severně od pobřeží Libye. Jedním z prvních plavidel, která dorazila na pomoc, byla pátrací a záchranná loď Lékařů bez hranic Dignity I. Záchranáři na člunech vytahovali přeživší z vody a tým na palubě ošetřil 10 lidí, pět jich musel evakuovat vrtulník. Toto jsou dva příběhy zachráněných rodin:

Mohamed, Diana a Azíl, Palestina a Libye

„Já plavat umím, ale ona ne… a jak jsem ji mohl vytáhnout z vody, když se nad hladinou snažili zůstat všichni ostatní…?“

Pětatřicetiletý Mohamed svírá svou roční dceru Azíl v náručí, zatímco se jeho žena Diana, zmatená a s očima červenýma od slané vody, snaží uklidnit v prostorách kliniky na palubě Dignity I.

Tuto palestinskou rodinu dělilo od ztráty jejich dcery pouhých pár sekund. Přetížená dřevěná loď, která je vezla do Evropy, ztratila rovnováhu a převrhla se 14 mil od libyjského pobřeží. Na loď Lékařů bez hranic je převezl irský záchranný tým, protože Diana potřebovala okamžité lékařské ošetření. Před týdnem prodělala dialýzu.

Rodina, stále traumatizovaná událostí, nemohla pochopit, co se stalo. „Poté co jsme vypluli z Libye, začala mít loď problémy a museli jsme vylévat vodu ze strojovny. Pak se situace zdála být lepší i moře bylo klidné. Potom se loď najednou začala kývat a my jsme si uvědomili, že se potápíme.“

Když pátrací a záchranná loď Lékařů bez hranic Dignity I dorazila na místo, nebylo na hladině nic víc než trosky z dřevěné lodi, na jejíž palubě bylo až 600 lidí.

Mohamed a jeho žena se na ní rozhodli utéct před válkou a nestabilitou v Libyi, kde žili. „Země je rozdělená mezi povstalci a milicemi. Pro nás ani pro naši dceru tam neexistuje žádná budoucnost. V Libyi s námi zacházeli jako s nejhorším druhem lidí a ubližovali nám. Museli jsme utéct.”

Stále v šoku z toho, že se dostali do bezpečí, byli členové rodiny evakuováni na italské pobřeží, kde se Azíl a její matce mohlo dostat adekvátní léčby. Budou se moci zotavit z traumatu, které zažily na moři.

Alea, Mohammed a Dana, Sýrie a Libye

Alea byla v pátém měsíci těhotenství, když na tu samou loď vstoupila se svým manželem, aby také utekli válce v Libyi. Poslední týden byla v obavách, protože se její dítě nehýbalo a ona nemohla zkontrolovat, zda žije. Alea s manželem zoufale potřebovali Libyi opustit. Jako Syřané tam neměli přístup k lékařské péči, protože si nemohli dovolit soukromé nemocnice a ty státní jsou vyhrazeny pro Libyjce.

Alea se třese a sotva stojí na nohou, když jí pomáhají dostat se na palubu Dignity I. Jen stěží může ovládat své emoce, je šokovaná a vyděšená z tragédie, které právě byla svědkem.

„Byla jsem uvnitř lodi, když se začala potápět,“ prozrazuje o několik minut později, potom co se trochu uklidní. Její manžel Mohammed se na palubu Dignity I dostal pouze ve spodním prádle, promočený až na kost. Byl to on, kdo se potopil do vody a vytáhl svou ženu na povrch, když uvízla v potápějící se lodi.

„Byla jsem si jistá, že je to můj konec. Manžel mi zachránil život,“ Jejich pětiměsíční dítě ale možná nepřežilo šok a stres z cesty.

V areálu nemocnice na palubě pokládá Aleu porodní asistentka Lékařů bez hranic Astrid na postel, aby se pokusila najít srdeční tep dítěte. Je to napjatý okamžik. V rohu stojí Dana, 17letá dívka z Damašku, která také byla na lodi a s touto rodinou se spřátelila. Dana se usmívá a překládá otázky, které klade porodní asistentka, z angličtiny do arabštiny: „Kdy jste naposledy cítila pohyb dítěte?“ ̶  „Bylo to před týdnem.“

Porodní asistentka Lékařů bez hranic zjišťuje, zda je dítě Aleah naživu.

Dana potkala Aleu a Mohammeda v Libyi, když také utíkala před válkou ze svého rodného Damašku. „Byla jsem unavená z každodenního pohledu na smrt a krev,“ říká. Byl to její poslední rok na střední škole. S otcem se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu do Turecka. Nemohli ale pokračovat do Řecka, protože by museli jít dlouho pěšky a jejímu otci je už 65 let. Místo toho odletěli z Turecka do Libye a pak se rozhodli pokračovat lodí. V této části příběhu Diana přestane mluvit, jakoby ji vzpomínky na to, co se jim stalo poté, umlčely.

Dramatické ticho v nemocnici nakonec přeruší zvuk, zpočátku velmi tichý, který za chvíli přejde ve velmi zřetelný tlukot srdce. Patří pětiměsíčnímu dítěti, o kterém si Alea myslela, že je mrtvé, a které její manžel zachránil, když je oba vytáhl z lodi.

Příbuzné články a publikace