{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Blog ze Středoafrické republiky: Těžké návraty
Alison Criado-Perez je britská zdravotní sestra. Když její tři děti dospěly, začala v roce 2007 pracovat s Lékaři bez hranic. Splnila si tak dávný sen o spolupráci s humanitární organizací. Alison už mise Lékařů bez hranic zavedly na různá odlehlá místa světa: do jihoafrických deštných pralesů, na frontovou linii konfliktu v Libyi, do uprchlických táborů v Jižním Súdánu nebo do D. R. Kongo v rámci očkovacích kampaní. Momentálně se vrátila z dvouměsíční mise ve Středoafrické republice.
Těžké návraty
25. května 2014
Návraty bývají těžké.
Před zhruba dvěma měsíci jsem se projížděla na kole zelenou krajinou za anglického jara a přemýšlela jsem o neznámém světě, do nějž jsem měla namířeno ‒ o Středoafrické republice, která uvízla ve víru etnického násilí, jež se vymyká jakékoli kontrole.
A teď, zatímco se procházím venkovskou krajinou na pobřeží, se snažím přizpůsobit se poklidnému světu, ve kterém se najednou zase ocitám. Krátký let mě přepravil zpátky domů ‒ na docela jinou planetu, do světa bez rachotu střelby, bez všudypřítomných ozbrojených vozidel plných vojáků, bez nekončících tragických příběhů zmasakrovaných rodin, vesnic smazaných z povrchu země a obyvatel schovávajících se v buši. Do světa, ve kterém neslyšíte vyprávět hrbící se ženy postrádající výraz ve tváři o tom, jak byly skupinově znásilněny. Světa, v němž nepotkáváte muže fyzicky i mentálně zničené mučením, které bylo příliš úděsné, než aby šlo popsat. Světa, ve kterém ženy jen zřídkakdy umírají při porodu, zranění nehnisají tak dlouho, až je potřeba amputovat celé končetiny, a malé děti neumírají na malárii, protože se k nim lékařská pomoc nedostala včas.
Ale právě takový byl svět, ve kterém jsem žila na misi ve Středoafrické republice, úplně izolovaná jako v bublině, zatímco venkovní svět šel stále více mimo mě. Teď, co jsem zpátky v onom druhém světě, který by měl pro mě být tím pravým, je pro mě mé domácí prostředí cizí. Už si nejsem zcela jistá, kdo jsem, kam zapadám, kam patřím. Navenek musím vypadat skoro stejně: jsem jen trochu pohublejší, za ty dva měsíce trošku starší, ale vlastně stále stejná – ta samá matka, ta samá kamarádka. Ale jak mohu být stejná i uvnitř? Mám skoro pocit, že jsem dvěma rozdílnými osobami: Ali, která žije na anglickém venkově a zapadá do něj, byť trochu jako chameleon, a Ali z Lékařů bez hranic.
„Už nikdy nebudu normální,“ říká Juliette Binoche v roli válečné fotografky snažící se zapadnout zpátky do svého irského domova, kterou hraje ve filmu Tisíckrát dobrou noc. Normálnost se zdá tak, no, nenormální. Je těžké porozumět si s lidmi, kteří si neprošli podobnými zážitky, kteří si nedokáží představit, co jsme viděli a co jsme dělali, a kteří o to tudíž mají jen malý zájem. „Někdy se mi chce říct, že pracuju v továrně na výrobu sušenek,“ řekla mi nedávno moje drahá kamarádka z Lékařů bez hranic. „Cokoliv. Jen abych se vyhnula vyslovení těch tří slov, kterým nikdo vlastně beztak nerozumí.“
Tak jak se máme vyrovnat s návraty, s adaptací, kterou si musíme my všichni projít? Jaké je tajemství schopnosti žít ve dvou tak velmi odlišných prostředích? Jak se mezi nimi pohybovat, oběma se přizpůsobovat a přitom zůstávat nohama na zemi a zachovávat si vnitřní integritu? Tohle byla moje už desátá mise, ale návrat je pro mě stále těžký. Chci vstřebat vše, co jsem viděla a udělala, chci si být vědoma všeho, co jsem se naučila, a chci být schopna dovolit mým zkušenostem, aby mě přetvořily, ne zlomily.
Zdá se, že neexistují žádné jednoduché odpovědi, ani žádná kouzla. Ale dnes, když ležím za večerního svitu na pláži zpátky v Británii, stále více pociťuji, jakoby šelest lámajících se vln a mořského vánku, který se přese mě přehání, spojoval moje rozlámané části a dával dohromady v jeden celek. Celek, který se změnil, ale je silnější, bohatší a moudřejší.
Celek, který je připraven na další misi.