{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Blog ze Sierra Leone - Ebola až na nulu: dostáváme epidemii pod kontrolu
Alison Criado-Perez je britská zdravotní sestra. Když její tři děti dospěly, začala v roce 2007 spolupracovat s Lékaři bez hranic. Splnila si tak dávný sen o práci pro humanitární organizaci. Alison už mise Lékařů bez hranic zavedly na různá odlehlá místa světa: do jihoafrických deštných pralesů, na frontovou linii konfliktu v Libyi, do uprchlických táborů v Jižním Súdánu nebo do D. R. Kongo v rámci očkovacích kampaní. Nyní se připojila k týmům bojujícím s epidemií eboly v západní Africe.
Ebola až na nulu: dostáváme epidemii pod kontrolu
31. března 2015
Fatmata a Idiatu se usmívaly. Byly šťastné za nové oblečení, které jsme jim přinesli. Jejich staré šaty jsme spálili spolu s matrací, kterou sdílely se svojí matkou před tím, než se u ní potvrdila nákaza ebolou, na kterou následně zemřela. Dekontaminační tým vydezinfikoval jejich malý dům chlórem a infikované oblečení spolu s matracemi spálil. Místní nevládní organizace jim má poskytnout náhradní matrace, snad je brzy dostanou. Určitě to zkontroluji a ujistím se, že mají jídlo i vodu.
Do domu dívek dorazil také náš kolega Moses ‒ vyhledává osoby, které se dostaly do kontaktu s nakaženými. Jako člen týmu dobrovolníků děvčata monitoroval spolu se všemi ostatními kontakty nakažených lidí v okolních vesnicích po dobu 21 dní, což je maximální inkubační doba viru. „Každý den je chodím kontrolovat,“ ujišťuje mě. Členové rodiny nedávno dostali teploměry, aby si mohli sledovat teplotu a nahlásit jakoukoliv horečku nebo jiné symptomy Mosesovi. Ten by pak předal informace místnímu ebolovému řídícímu centru, které by do domu poslalo někoho, kdo by případ vyšetřil. Kdyby vše ukazovalo na nákazu, přijela by pro pacienty sanitka, která by je odvezla do ebolového centra na testy.
Všichni zbylí čtyři členové této domácnosti v obci Masanga byli prozatím v pořádku. Coby terénní tým děláme všechno pro to, aby tomu tak bylo i nadále. Nick, expert na vodní a odpadové hospodářství, již rodině doručil sadu pro domácí hygienu, která obsahuje různě silné roztoky chlóru na mytí rukou, praní prádla a obecnou hygienu. Zapamatovali si jak chlórový roztok připravit? Pustili jsme se do rychlého testu a všichni ho zdatně zvládli.
Nastal čas na zdravotní osvětu. Emma s týmem připravili scénku, která se zaměřovala na přenos eboly, ochranu zdraví a důležitost brzkého rozpoznání možných příznaků. Stále ještě o ebole nevíme vše, ale když lidé přijdou na vyšetření v prvních stádiích nemoci, kdy mají méně viru v těle, mají větší šanci na uzdravení. Tohle bylo něco, co jsme chtěli zdůraznit: nejen že včasná izolace a léčba zachraňuje životy, ale také může zabránit přenosu eboly na ostatní členy rodiny a dalšímu šíření viru.
Tým se pustil do akce a před domem se kolem nás brzy shromáždila velká skupina přihlížejících. Ibrahim skvěle zahrál, že zvrací a brzy na to dav začal řvát smíchy. Co tam říkali? Neměla jsem tušení, ale hygienik Musa mě zasvětil do děje: bavili se o sexu, Emma hrála odmítnutí styku bez použití kondomu. Vzhledem k tomu, že virus může zůstat v semeni až tři měsíce potom, co je pacientova krev negativní, byla tohle důležitá zpráva, kterou jsme potřebovali rozšířit.
Zdá se, že vrchol epidemie už je v Sierra Leone za námi. V nejtěžších dobách v minulém roce svážely sanitky nakažené pacienty do jediného léčebného centra v zemi, často více než 10 hodin daleko. Mnoho z nich se už nevrátilo do svých vesnic a zemřelo stovky kilometrů od svých rodin a přátel. Sierra Leone obcházel strach. Začaly se šířit zvěsti jako například to, že sami zdravotníci šíří nemoc nebo že lidem dokonce odebírají orgány. Lidé se báli nasednout do sanitky, kde se k dezinfekci používal chlór, protože si mysleli, že je jedovatý.
Místní komunity pak začaly vídat, jak se lidé, které odvezla sanitka, jeden za druhým vracejí vyléčení do svých vesnic. Lidé už se nebojí léčebných center, ale naopak si uvědomují, že jim nabízejí prostředky, jak nad ebolou vyhrát. Z rozhovorů, které jsem měla v několika komunitách, vyplynulo, že lidé zdravotnickou osvětu akceptují a rozumí jí. A rodiny teď většinou – i když samozřejmě nerady – volají pohřební týmy, když někdo zemře. Ustoupí od tradičních pohřebních praktik, kdy rodina tělo zemřelého umývá, což byl jeden z hlavních původů přenosu viru v západní Africe.
Takže teď, po děsivých měsících, kdy se nemoc šířila jako lesní požár, se konečně zdá, že epidemie slábne. Větší počet volných lůžek znamená, že lidé jsou přijímání rychleji, což zvyšuje jejich šance na přežití, zatímco se současně zabraňuje šíření infekce v rodinách.
Naše ebolové centrum má k dispozici laboratoř, takže výsledky dostáváme v rámci několika hodin. To umožňuje systému vyhledávání kontaktů, dohledu a karantény, aby fungoval. Do terénu navíc dorazili další aktéři a dobrovolníci. Díky tomu všemu došlo k největšímu zpomalení epidemie od minulého července. Jelikož i jediný případ může rozšířit nemoc mezi deset i více lidí, nemůžeme usnout na vavřínech. Musíme se dostat až na NULU.
Nechala jsem své kolegy, aby pokračovali se svou prací v terénu – ujišťují se, že každý případ potvrzené nákazy je náležitě sledován a řádně prošetřen a také pokračují se zdravotnickou osvětou, která doslova zachraňuje životy.
V západní Africe je stále ještě hodně práce. Nestačí jen udržet epidemii pod kontrolou. Jsou tu stovky, možná tisíce sirotků, kteří potřebují domovy a rodiny. Je potřeba zpětně najít ty, kdo zmizeli v nejhorší fázi epidemie. Musí se vyřešit nedostatek potravin způsobený epidemií. Ebolu, tu zdánlivě nezastavitelnou obludu, to virové monstrum, které ve svých stopách zanechává strach, postupně dostáváme pod kontrolu a nakonec – vždy je tu naděje.