15. prosinec 2016

Jan Pouza je elektrikář a řemeslník z Čech. Své kutilské vlohy plně využil ve své nové profesi logistika. Jan píše z Afghánistánu, ze své první mise s Lékaři bez hranic, o výstavbě nemocnic, spánku za zvuku dopadajících bomb a přátelství na celý život.

Na počátku své mise v Afghánistánu jsem se připojil k projektu Laškar Gáh v provincii Hílmand. Ozbrojené střety poznamenaly tuto oblast na mnoho let. Tlak na zdravotnický personál pracující v hlavním městě Laškar Gáh zesílil.

I přes napjatou situaci pokračuje nemocnice Boost v Afghánistánu ve svých aktivitách. Jde o jeden z největších nemocničních projektů podporovaných Lékaři bez hranic na světě: nemocnice poskytuje chirurgické zákroky, interní ošetření, ambulantní a intenzivní péči. Specializuje se také na léčbu tuberkulózy a podvýživy.

Začínáme: je ze mě stavitel

Moje začátky v nové práci byly trochu svízelné. Přestože nemám technické vzdělání, „naskočil“ jsem do několika rozjetých stavebních projektů – byla to sice výzva, ale v žádném případě nuda!

Od roku 2015 zažívá budova nemocnice období intenzivních renovací: instalovalo se zde ústřední topení a interiéry se vymalovaly a přestavěly za účelem lepší kontroly infekce.

Kromě toho zde vznikla 54lůžková porodnice, 24lůžková jednotka intenzivní péče pro novorozeňata a jednotka pediatrické intenzivní péče s kapacitou 10 lůžek.

S radostí přiznávám, že jsem nesl velký díl odpovědnosti za tyto práce a díky přímé účasti na projektu jsem se toho spoustu naučil o stavebnictví.

Do konce roku 2015 se v nově vybudovaném porodnickém zařízení narodilo 12 721 dětí! To znamená, že asi 7 % porodů v celém Afghánistánu probíhá za pomoci našich spolupracovníků.

Vyrážím tam, kde jsem potřeba

Práce v Laškar Gáh byla dobrou zkušeností a mám na ni spoustu krásných vzpomínek. Nicméně napětí v hlavním městě zapříčinilo úbytek pacientů v menších nemocnicích a kvůli vzrůstající potřebě pomoci se někteří z nás přemístili na jiné projekty v Afghánistánu.

Já jsem byl vyslán do Kandaháru. Byla to vynikající příležitost vidět naživo další z projektů Lékařů bez hranic.

Zdejší zařízení se specializuje na diagnostiku a léčbu multirezistentní tuberkulózy, hlavního problému veřejného zdraví v Afghánistánu, o němž se však zatím dostatečně nemluví.

V Kandaháru jsem se opět ocitl v roli stavebního logistika. Na tomto projektu bylo skvělé, že jsem mohl začít úplně od začátku, od návrhu půdorysu. Spolupracoval jsem také s projektovým koordinátorem, který má velké zkušenosti v oblasti stavebnictví. Byla to jedinečná šance naučit se co nejvíc, přidat nové znalosti k tomu, co už umím.

Musím také dodat, že kvalita práce místních stavebních firem v Kandaháru je úžasná.

Život v areálu

Areály, kde jsme ubytovaní, a jídlo, které v Afghánistánu dostáváme, se mezi zaměstnanci Lékařů bez hranic těší vynikající pověsti. Přestože to byla moje první zkušenost, a nemám tedy s čím srovnávat, nezbývá mi, než souhlasit, že obojí je velmi dobré.

Trochu se jsem se bál, že v Afghánistánu kvůli tomu výbornému jídlu přiberu. Ale díky občasnému průjmu (říkáme mu „Laškargáitis“), spoustě posilování, ping-pongu, volejbalu a absenci piva mám skoro ploché břicho.

Volejbal jsem nikdy předtím nehrál a teď můžu hrdě říct, že v tom nejsem nejhorší – dokonce jsem v areálu vytvořil volejbalové hřiště. A v ping-pongu jsem byl na obou projektech jedním z nejlepších (možná nejlepší)!

Mám skvělé zkušenosti s kolegy i nadřízenými. Získal jsem řadu přátel, jak mezi místními, tak mezi mezinárodními spolupracovníky, a mnozí z nich už mi chybí. Je dobré najít si přátele a naučit se něco o nich a našich vzájemných kulturních odlišnostech.

Otázky bezpečnosti

Byl jsem zvědavý, jak mě ovlivní zkušenost s pobytem v konfliktní zóně. Abych byl upřímný, je pořád těžké to popsat.

Během mé první projektové snídaně všichni intenzivně mluvili o ostřelování. Pomyslel jsem si, že ti lidé jsou trochu divní, když si vybrali takové téma k hovoru hned po probuzení. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem asi opravdu dobrý spáč, protože tohle všechno se dělo v noci, a já jsem byl jediný, kdo nic neslyšel.

Tak to pokračovalo, dokud se boje během dne nepřesunuly blíž k Laškar Gáh. Ještě pořád jsem nebyl nervózní. Místní byli celkem v klidu a myslím, že jejich klid se přenesl i na mezinárodní spolupracovníky.

Jsem hrdý

Jsem šťastný, pyšný na sebe, mí přátelé jsou pyšní na mě a já jsem pyšný na Lékaře bez hranic. Jestli mě organizace, kterou miluju, bude milovat také, bude to úžasné, ne?

Lékaři bez hranic mají skvělou pověst. Na dovolené jsem potkal nějaké dívky, co pracují pro jiné mezinárodní organizace. Bylo ohromné slyšet všechny ty pozitivní věci, které si myslí o Lékařích bez hranic.

Česká kancelář Lékařů bez hranic mě požádala, abych se zapojil do programu psaní dopisů našim podporovatelům. Někteří dárci si mě už našli na Facebooku a poslali mi pochvalné zprávy. Udělalo mi to velkou radost – je to všechno skvělé.

Jediná věc, kterou jsem v Afghánistánu postrádal, byla svoboda fotografovat během mise. Na dovolené na Srí Lance jsem byl jako utržený ze řetězu. Půjčil jsem si skútr a cestoval, co nejvíc to šlo. Když jsem nastupoval na zpáteční let, byl jsem fyzicky vyčerpaný, ale  mentálně spokojený.

Co mě teď čeká?

Moc rád bych co nejdřív vyrazil na další misi s Lékaři bez hranic. Ale nejdřív potřebuju volno!

Po návratu z Afghánistánu bych chtěl trochu cestovat: nejdřív do Bankoku, pak do Myanmaru, Laosu, Vietnamu a Kambodže. 

Podívejte se na video, které Jan Pouza natočil na závěr mise v Afghánistánu

Kam dál?

Příbuzné články a publikace