Blog Tuberkulóza a já: Emily

Emily je mladá lékařka z Velké Británie, která pracuje s Lékaři bez hranic v projektu na léčbu tuberkulózy v Karakalpakstánu v Uzbekistánu. Studovala na Cambridgi, v roce 2006 byla promována lékařkou a ještě vystudovala magisterská studia v oboru infekčních chorob na Londýnské škole hygieny a tropické medicíny. Lékařská praxe má v její rodině tradici, už její otec a dědeček byli lékaři. Emily již dříve pracovala v nemocnicích v Indii a Africe, kde pečovala zejména o pacienty s TBC a na jednotkách intenzivní péče.

• 8. ledna 2013 - Přípravy před cestou
• 28. ledna 2013 - Ztracené případy
• 22. března 2013 - Celý svět sice nezachráním...

​

Přípravy před cestou

8. ledna 2013

Mám jen osm dní na Londýn.

Právě jsem se vrátila po dvou náročných týdnech z Ugandy, kde jsem pracovala pro v londýnskou Školu hygieny a tropické medicíny. Projela jsem celou zemi skrz naskrz na délku i šířku (přes 2.000 kilometrů v autě v osmi dnech) a navštěvovala jsem léčebná centra spavé nemoci a kontrolní programy.

Byl to výlet samá překážka, teď jsem doma a ty dva týdny práce v zahraničí mi přijdou jako hra. Dětská hra, protože za osm dní odjedu na 9 měsíců do Karakalpastánu v Uzbekistánu.

Před čtyřmi týdny jsem dostala e-mail od Brigitte z HR oddělení britské kanceláře Lékařů bez hranic. Začínal „Možná pozice, která by vás mohla zajímat“. Hned poté následovalo moje googlování na téma „Kde že to leží ten Uzbekistán?“

Teď mi zbývá 8 dní, abych se rozloučila s rodinou, příteli i s mým partnerem, se kterým jsme 4 roky. Osm dní na předstírání, že konečně dodělám tu haldu nedodělaných reportů, dokumentů a kapitol. Osm dní na přípravu na klima, které přináší teploty od zimních -35°C k letním +50°C (A to mám ten nejnepraktičtější šatník na světě.). Osm dní na to vyřešit všechny svoje subskripce, preskripce, očkování, žádosti o víza a návštěvu zubaře. Musím si taky nakoupit devítiměsíční zásobu toaletních potřeb, vyřešit nepořádek ve svých financích a připomenout domovní radě, aby opravili moji zatékající střechu. Mám osm dní na to, přečíst všechno, co kdy bylo publikováno o multirezistentní tuberkulóze a potkat se s potenciálními vědeckými spolupracovníky… A taky se na to pořádně párkrát vyspat. Říkám si, že všechno bude „OK“.

Co to zase vyvádím?

Pak jsem si vzpomněla. Když jsem byla v Ugandě, projela kolem mě dvakrát Toyota land-cruiser, ozdobená vlajkou Lékařů bez hranic a symboly přeškrtnutých samopalů. Její obří radioanténa se kolem mě mihla a mě polilo horko. Rytíři v bělostných tričkách, kteří hrdinně zachraňují životy navzdory všemu a pořád jsou milí a se všemi vždy skvěle jednají. „Za pár týdnů budu jedna z nich,“ pomyslela jsem si, až se mi z toho zhoupl žaludek. S Lékaři bez hranic jsem chtěla spolupracovat, co jsem se rozhodla, že budu doktorka. To bude životní zkušenost. Zadávám Nukus (místo, kde budu působit) do aplikace na předpověď počasí v mém telefonu. Vlahých -2°C. Navlékám si svoji chatrnou bundu a odcházím do nejbližšího obchodu s outdoorovým oblečením.

Příští den dostavám mail od Jessicy – americké lékařky, která shodou okolností pracovala s Lékaři bez hranic v Karakalpastánu před pěti lety. Seznámil mě s ní náš společný přítel. „Tampony tam nekoupíš za lásku ani za peníze.“ 30 minut nato stojím mezi regály místního supermarketu s tolika toaletními potřebami, že už se do košíku další nevešly. Dívám se na třílitrové balení kondicionéru a říkám si „Myslí víc na Paula Farmera a míň na Victorii Beckham.“ Pokladní ani nehne brvou, když projíždí kód balení 280 tamponů. Přijedu domů, kde na mě čeká mail od Johanny, švédské lékařky, po které budu projekt Lékařů bez hranic přebírat. „Poslední zimu byl led i zevnitř okenních tabulek a mně zamrzlo pero, tak jsem nemohla psát.“ Beru si kabát a vydávám se pro ještě další zásoby.

Téhož večera sedím na podlaze koupelny a přelévám obsah zpola prázdné lahvičky opalovacího krému do jiné. Výrobci opravdu nepomýšlejí na ty z nás, kdo se zoufale snaží sbalit si co nejlehčí a nejkompaktnější bagáž, když prodávají napůl plná balení. Po 3 minutách je víc krému na mých rukách, obličeji, kalhotách a podlaze než v druhé lahvičce. Já i Pete teď čteme knihu „Šílený, zlý a nebezpečný“, autobiografii dobrodruha Ranulpha Fiennese. Říkám Petovi, že si připadám jako Sir Ranulph během balení na expedici. Pete poznamená, že Sir Ranulph má nejspíš svoje lidi, aby za něj přelévali lahvičky opalovacího krému.

Pete mi říká o plánu na poslední chvíli, abychom povečeřeli v domě Helen a Paula, našich dobrých přátel, kteří bydlí nedaleko. Vycházíme ven a Pete zvedá telefon, aby sehrál předem domluvený rozhovor, že večeře není ještě hotová a že se máme setkat v místní hospodě na drink před jídlem.

„PŘEKVAPENÍ!!!“

Přátelé ze všech období mého života se sešli, aby mě vyprovodili na cestu. V rukách mají užitečné a promyšlené dárky: elektronickou čtečku knih, ruský slovník, knihu o lidech ze zemí končících „-stán“, diář a sadu domina, abych se mohla spřátelit se starými pány. Přítel Ant, který rok pracoval v Kazachstánu a jehož dojemné příběhy o tamějším pobytu mě přiměly vydat se na misi k Uzbekům, mi pečlivě vypsal nezbytné fráze v ruštině:

Menya zavut Emily. – Jmenuju se Emily.
Ya rabotayu doctorum s Medecins Sans Frontieres. – Pracuju jako doktor v MSF.
Niet, u menya niet rabochniy rasresheniye. – Ne, nemám pracovní povolenku.
O, ti Polizeyski? – Ó, vy jste policista?
Ya prachazhu stazhirovku c Medicins Sans Frontieres. – Jsem stážistka u Lékařů bez hranic.

Všichni přátelé mě v jednom kuse objímají a říkají, že si neumí představit, že odjedu na tak dlouho. Říkají, že jim budu chybět, jsou ale taky ohromení a pyšní, že dělám něco, o čem všichni mluví, ale nikdo to ve skutečnosti nedělá. Připadá mi ale, jako by mluvili o někom jiném, vážně jsem to já, o kom vykládají? Je to hodně bizarní.

V posledních dnech zažívám zběsilé „last minute“ telefonáty a setkání: víza, smlouvy i letenky jsou vyřešené. Rozeslala jsem kopie svého pasu a krizová kontaktní čísla. Dostatečně jsem se rozloučila. „Laciné“ fotky, jak se objímáme s Petem, jsou vytištěné pro stěny mojí budoucí ložnice. Je domluveno, že příští týden pojedu do Bonnu na týdenní kurz „Příprava na první výjezd“, dřív než odletím do Taškentu, hlavního města Uzbekistánu.

A dřív než stihnete říct „nezávislá a nestranná humanitární zdravotnická organizace“ – šup a už jsem na přepážce letiště Heathrow… Jdeme na to!

Nahoru

Ztracené případy

28. ledna 2013

Murat, můj překladatel v Karakalpaku, se mě ptá, jestli mám na dnešní ráno nějaké plány.

Říkám mu „překladatel“, což ale zdaleka není přesné. Myslím, že plynně mluví nejméně šesti jazyky a má vystudované mezinárodní vztahy. Naše léčebné postupy zná skrz naskrz. Jen od pohledu rozezná každého z pacientů a určí jeho jméno a registrační číslo. Ví, komu zavolat, a jakou strategii zvolit, aby se všechno domluvilo. Pamatuje si všechno, co bych měla já. Dokáže nemožné. Zvládne najít děti, které se u nás ztratí, a ví, kde sehnat vprostřed planiny teplé jídlo. Upozorňuje mě, když udělám nějaké kulturní faux pas. Je něco jako Radar pro mého majora Burnse nebo Gromit pro mého Wallace.

Zatím žádné plány na ráno nemám. Murat pokývne hlavou a řekne: „Fajn, potom je tu pár pacientů, které bys měla vidět.“

Požádal mě, abych prohlédla pacienty, kteří vypadli z léčby. Poradci pacientů mají pochopitelné výhrady. Budu jim dávat jen falešnou naději? Čerstvě příchozí anglická doktorka s novým zázračným lékem? Až uvidí, že pro ně mám jen tu stejnou 20měsíční kúru, co už znají, bude to pro ně další políček do tváře.

Nemůžu si pomoct, ale i když nedokážu tyhle pacienty přesvědčit, aby pokračovali v léčbě, není marné se s nimi setkat. Můžu je vyšetřit a zjistit, jestli nepotřebují léky na bolest. Jak by vůbec mohla návštěva pacienta být ztráta času? Jak může kdokoli být ztracený případ?

Můžu jim zkrátka říct, že na ně nezapomínáme. Není právě tohle poslání humanitární práce? Samozřejmě s námi přijdou i poradci. Ti nemají ve zvyku na pacienty zapomínat.

Přijíždíme do prvního domu neboli „tamu“. Vypadá jako typické zdejší stavení: jedno podlaží zakryté rovnou střechou, vnitřní dvorek a několik velkých potemnělých pokojů z tmavě hnědých pálených cihel. V místnostech, kde není žádné harampádí, se topí se plynem.

Navštěvujeme Salamata*, který je v mém věku. Vydržel 10 měsíců léčby své pre-XDR-TBC, ale potom už nedokázal snášet samovolné zvracení a „skončil“. Je neskutečně vyzáblý. Jeho hlavní ošetřovatel Ilyas* sedí vedle něj. Zdá se, jako by rezistentními bacily byly všude ve vzduchu pokoje a jeho temných zákoutích. Asi popatnácté v posledních třech minutách se ujišťuji, že mám správně nasazenou roušku.

Salamat říká, že ho moc těší, že jsem ho navštívila, ale navzdory mým prosbám se k léčbě nevrátí. Cítil se během ní strašně, neměl žádnou chuť k jídlu. Teď je mu lépe. Říká, že v noci lépe spí, přibírá na váze a jeho hrudník, ze kterého dříve vytékal hnis, se krásně zahojil. Už nekašle a snáz se mu dýchá. Jen teď nevychází ven, protože je tam chladno

Copak jsem rezistentní tuberkulózu nepochopila? Že by se sám vyléčil? Copak mu snad 10 měsíců léčby stačilo? Zmatená se obracím na Murata. Pobízí mě: „Možná by ses měla zeptat jeho bratra, jak si myslí, že mu je.“ Ilyas se na mě dívá mrtvolným pohledem, zatímco Murat překládá jeho slova: Salamat čím dál víc ztrácí na váze, neustále kašle a jeho dýchání doprovází od rána do večera pískavý zvuk. Místní lékař se tu denně stavuje, aby vyměnil hnisem nasáklé obvazy kolem vývodu z hrudníku. Další člen rodiny je také v nemocnici s tuberkulózou. Ilyas sám čeká, jestli jeho latentní pre-XDR-TBC znovu propukne. Sleduje, jak jeho bratr pozvolna umírá. Co ale může dělat?

Možná bych ve svém blogu neměla zaznamenávat takové příběhy. K čemu vlastně blogování z terénu je? Abychom vyzvedli úspěchy Lékařů bez hranic, ujistili dárce, že zachraňují životy a abychom přesvědčili ty v našich domovech, kteří zvažují stát se také humanitárním pracovníkem?

Možná bych měla psát jen o šťastných příbězích. I těch je tu nakonec spousta. Pacienti, kteří se zapřou, jsou vděční za možnost léčit se, poperou se s užíváním bezplatných léků a nakonec dostanou na své záznamy to vítězné razítko – „Vyléčen“. Takové případy vídám denně, zatímco poklidně čekají u ordinace pro pravidelné sledování.

Možná o nich napíšu v příštím blogu. Dnes jsem psala o Salamatovi. Aby nebyl zapomenut.

*Jména byla změněna z důvodu zachování anonymity.

Nahoru

Celý svět sice nezachráním...

28. ledna 2013

Vydali jsme se na dalekou cestu do okresu Šumanaj. Poprvé tam jedeme na oddělení pacientů s TBC. Začínáme tak ohromný úkol testovat a léčit pacienty v této oblasti. Tvůrce a hlava našeho projektu Philipp nás minulý týden navštívil v terénu. „Nemůžeš zachránit celý svět,“ řekl mi jednou večer nad skleničkou. „Můžeš ale zkusit udělat z něj trochu lepší místo.“ Zdejší oddělení je jedno z takových, kde se s tím dá začít. Oddělení sídlí v jednopodlažní omšelé budově, která vypadá docela zpustle. Leží před ní bizarní bahnité jezírko s lavičkou. Nestačí vám TBC? Co takhle zkusit choleru? Vyzáblé bledé obličeje na nás zírají z tmavých oken bez záclon. Malý hnědý pes s bílou náprsenkou a krásnýma modrýma očima mi vyskočí naproti. Je to ještě štěně, určitě bez domova, které chce jen trochu lásky a pamlsků. „Nesahej na něj, může mít kdejakou nemoc.“ To je pravda. Kdo ale zrovna tady nemá nějakou infekci? I já teď posmrkávám, asi jsem nastydla. Všimnu si fleku prašiviny na břiše psa. V jiném životě by třeba tohle štěně někdo rozmazloval a dopřál mu drahou veterinární léčbu.

Pacienti, kteří nás čekají, jsou tak plní smrtelné a jen těžce přemožitelné bakterie, že by je šlo použít jako biologickou zbraň. I loni by se bývali mohli stát učiteli, sestrami nebo pyšnými rodiči, kdyby se narodili za jiných okolností. Zkrátka neměli štěstí. Připadám si jako v ghettu nešťastných duší. Jsou nakažení a ještě si předávají nemoc mezi sebou. Společnost je odmítla a stigmatizovala. Dám se do práce. Natáhnu si roušku, kolem krku si hodím stetoskop, vkročím dovnitř, otevřu vevnitř okna a do rohu hodím svůj batoh. Zdravím se se svým spolubojovníkem, doktorem Tileubergenem z ministerstva zdravotnictví. Je to přemýšlivý a erudovaný člověk, doteď byl ale vlastně bez prostředků. „Pustíme se do toho, začneme nejdřív těmi nejvíc nemocnými,“ říkám a on kývne.

Zhruba všichni zdejší pacienti mají TBC už kolem 10 let. Brali chvilku jeden, chvilku druhý lék, který jim pomohl zůstat při životě. Nikdy ale nedostali správnou, plnou a odpovídající léčbu a nemohli se uzdravit. Jejich život byl očistcem. Jsou to stejné příběhy: kdykoli je přepadly horečky, úbytek na váze a krvavý kašel, zavřeli je na 3-6 měsíců do léčebny a dali jim kterýkoli z dostupných léků na TBC. To je dostalo z nejhoršího, ale nedokázalo je to uzdravit a jejich tuberkulóza získávala stále větší rezistenci. A to ani nemluvím o vzájemném přenosu infekce, který je důsledkem ubytování pacientů na jednom místě.

První na řadě je Ališer. Na první pohled vypadá dobře. Pak mi ale dojde, že má na sobě pět vrstev oblečení, což maskuje jeho vyhublost. Je hodně vyčerpaný, je to vlastně jen hromádka kostí. Jen z chůze po pokoji začne lapat po dechu. Pečlivě se ho vyptávám na historii jeho léčby. Zkusil tak trochu všechno, roky bral základní řadu léků. Když sehnal nějaké peníze a odjel do hlavního města, bral chvilku léky druhé řady. Bude pěkný oříšek ho léčit. Ptám se ho, jak se nakazil a jestli ho podporuje rodina. Říká, že nechtěla mít nic společného s jeho bratrem, který onemocněl v roce 2005. Ališer se o něj jako jediný věrně staral, až do jeho smrti. Když pak sám onemocněl TBC, rodina odvrhla i jeho. Tohle zařízení je jeho jediný domov. Říkám mu, že je příliš nemocný, než abychom čekali. Prosím sestru, aby tentokrát zavezla jeho sputum do laboratoře v hlavním městě, kde zjistí vůči čemu je jeho TBC rezistentní. Pak budeme moci co nejdřív nasadit odpovídající léčbu. Varuju Ališera, že to nebude nic lehkého, čekají ho nejmíň dva roky, kdy bude muset poctivě brát léky. Nemůžu mu slíbit, že to zabere, je to ale jediná možnost. „Dám na vaše rady,“ říká bez jakéhokoli výrazu. Ališer se drží při životě, ale naděje už ho zkrátka před lety opustila.

Další je Gulnara, její plíce jsou plně zasažené. Když slyším, jaké brala léky, bojím se, že má extenzivně rezistentní formu TBC. Snažně nás prosí: „Ty dva měsíce injekcí kanamycinu jsem prodělala před sedmi lety, opravdu by teď nepomohly?“ Tuberkulóza má ale strašný zvyk – pamatuje si i takové prchavé momenty. Gulnara se svěřuje, že ji také trápí velké bolesti v pánevní oblasti. Oči má upřené na podlahu, třese se a vypadá, jako by se měla každou chvílí rozplakat. Náš překladatel je muž, proto se jí jen tak nemůžu zeptat na citlivé otázky a vystavit ji ještě většímu zahanbení. Posílám ho ven, abych mohla pacientku vyšetřit. Jen co se zavřou dveře, vyhrkne ze sebe Gulnara v zoufalé snaze svěřit se lékařce řadu vět, nejspíš o jejích příznacích a starostech. Bohužel rozumím jen pár slovům v karalpakštině, takže netuším, co říká. V hlavě si zaznamenávám, že pro příští návštěvu potřebujeme překladatelku.

A tak s dr. Tileubergenem pokračujeme od jednoho pacienta k druhému. Zaznamenáváme jejich léčebnou historii, posloucháme chrapot jejich plic, prohmatáváme jejich gumovité mízní uzliny a prohlížíme rentgeny. Diskutujeme léčebnou strategii pro každého z nich. Ve středisku se už rozšířila zvěst o nové doktorce s novými testy a léky, venku proto postávají další pacienti. Jsem ve svém živlu. Doktorům je nejlíp, když se můžou naplno ponořit do řešení problémů pacientů.

Ke konci dne, když už jsem utahaná, ale spokojená, opouštíme léčebnu a sundáváme si roušky. Chlapi si s chutí zapálí cigaretu a já navzdory jejich prosbám a protestům začnu mazlit zdejšího psíka.

V noci ležím a nemůžu usnout. Snažím se přemoct tu spoustu věcí, které musím udělat a honí se mi teď hlavou. Tihle pacienti mají namále. Pro mnoho z nich je tahle léčba poslední možnost. Jestli se zmýlím, budou zpátky na cestě ke smrti. Uvažuju nad tím, co by obnášelo převést zablešeného psa ze země, kde je endemická vzteklina, na vzdálenost 3.300 mil k mojí mámě. Nikomu by ale nepomohlo, kdybych vyhořela, proto naštěstí nakonec usínám.

Nahoru