{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Můj syn je tisící pacient Lékařů bez hranic vyléčený z eboly
Od začátku epidemie eboly v západní Africe přijali Lékaři bez hranic do svých léčebných center vice než 4.500 pacientů. U více než 2.700 z nich se nákaza ebolou potvrdila. Mezi příběhy o ztrátách a utrpení je také několik příběhů o přežití. Týmy Lékařů bez hranic v Guineji, Sierra Leona a Libérii již mohly oslavit vyléčení tisícího pacienta, který se vyléčil z eboly, Kollieho Jamese. Jeho otec vypráví svůj příběh.
Neděle 21. září je den, na který nikdy v životě nezapomenu.
S Lékaři bez hranic jsem spolupracoval jako osvětový pracovník, navštěvoval jsem vesnice a lidem vyprávěl o ebole: jak mají chránit sebe a své rodiny, co dělat, když se u nich objeví symptomy, a také jsem se ujišťoval, že každý má číslo na horkou linku Lékařů bez hranic. Když jsem jednoho dne končil práci, někdo mi volal z čísla mé manželky. Zvednul jsem telefon, ale nikdo neodpovídal. Manželka s našimi třemi dětmi žila v hlavním městě Monrovii, zatímco já jsem pracoval na severu Libérie ve Foye.
V té době se ebola rozšířila v zemi, takže jsem se o viru snažil mluvit se svojí rodinou a vzdělávat je, ale moje žena tomu nevěřila. Volal jsem jí a prosil ji, aby odešla z Monrovie a vzala děti za mnou na sever, abychom tu mohli žít všichni spolu. Neposlouchala mě. Odmítala v ebolu uvěřit.
Později v ten večer mi zavolal bratr. „Tvoje manželka zemřela.“ Odpověděl jsem: „Cože?“ Bratr opakoval: „Bendu je mrtvá.“ Upustil jsem telefon. Pak jsem ho odhodil, až se rozbil o zem. Byli jsme spolu 23 let. Rozuměli jsme se. Bendu byla jediná, kdo mi naprosto rozuměl. Cítil jsem se, jako bych ztratil celou paměť. Měl jsem otevřené oči, ale nevěděl jsem, na co se dívám. Můj zrak zahalila temnota.
Později toho samého týdne jsem měl další telefonát z Monrovie. Můj bratr, který pracoval jako zdravotní bratr, se staral o mou ženu. Bohužel se také nakazil a zemřel. Obě moje mladší děti pak také musely do léčebného centra v Monrovii. Moje holčičky ale byly vážně nemocné a zemřely. Cítil jsem se ještě více bezmocný. V mysli jsem se hroutil. Nic mi nedávalo smysl.
Můj nejstarší syn, Kollie James, byl stále ještě v Monrovii v domě, kde pobývala naše nemocná rodina, ale nejevil žádné známky onemocnění. Zavolal mi a řekl: „Všichni onemocněli a já nevím, co mám dělat.“ Řekl jsem mu, ať přijede do Foye a zůstane tu se mnou.
Když přijel, lidé ve vesnici nás nepřijali. Řekli nám, že celá naše rodina zemřela a že chtějí, abych Kollieho vzal pryč. Jejich reakce mě rozhněvala. Věděl jsem, že nemá žádné symptomy a tím pádem pro ostatní nepředstavuje žádné nebezpečí, ale kvůli stigmatu nás nenechali zůstat. Museli jsme odejít.
Následujícího rána jsem si všiml, že můj syn vypadá unaveněji než normálně. Dělal jsem si o něj starosti. Neměl žádné příznaky jako zvracení nebo průjem, jen vypadal unaveně. Zavolal jsem na ebolovu horkou linku a Lékaři bez hranic vzali Kollieho do jejich ebolového centra ve Foye, aby mu udělali testy.
Když se výsledky vrátily pozitivní, byla to pro mě noc plná utrpení. Ani na vteřinu jsem nezamhouřil oči. Celou noc jsem plakal a přemýšlel o tom, co se děje mému synovi.
Následující den mě psychosociální poradci Lékařů bez hranic uklidnili. Řekli mi, abych vyčkával. Abych zůstal klidný. Seděl jsem s nimi a povídali jsme si.
Kollieho jsem v léčebném centru mohl vidět přes plot, tak jsem na něj zavolal: „Synku, jsi jediná naděje, co mám. Musíš sebrat odvahu. Musíš si vzít každý lék, který ti dají.“ Odpověděl mi: „Tatínku, chápu. Udělám to. Přestaň brečet, já neumřu, ebolu porazím. Moje sestry jsou pryč, ale já budu žít a budeš na mě pyšný.“
Každý den se poradci ujišťovali, že mě viděli a na chvilku si se mnou sedli, abychom si mohli promluvit. Způsob, jakým se mnou mluvili, mi pomohl se uvolnit. Věděli, že to, co se v mém v životě děje, není zrovna malá rána. Nechtěl jsem svého syna vidět uvnitř léčebného centra, připomínalo mi to jeho matku. Už jsem ztratil ji, chtěl jsem, aby on přežil. Chtěl jsem, aby byl silný.
Po nějaké době se mému synovi začalo dělat mnohem lépe. Začal chodit z místa na místo. Modlil jsem se, aby ebolu už neměl a jeho test byl negativní, ale bál jsem se, protože jeho oči byly stále zarudlé. Jen jsem chtěl, abychom byli zase spolu. Poté se stalo něco úžasného, něco, čemu jsem nevěřil do té doby, než jsem to uviděl na vlastní oči.
Do momentu, kdy jsem viděl Kollieho vyjít ven, jsem nemohl věřit, že se to stane. Viděl jsem lidi s ebolou, kteří začínali vypadat silně a následující den byli prostě pryč. Tak jsem si myslel, že Kollie možná bude jedním z nich. Když jsem ho konečně uviděl vyjít ven, byl jsem strašně šťastný. Podíval jsem se na něj a on mi řekl: „Tati, jsem v pořádku.“ Objal jsem ho. Když vyšel ven, spoustu lidí se na něj přišlo podívat. Všichni byli moc šťastní, že ho vidí venku.
Poté mi Lékaři bez hranic řekli, že Kollie byl tisící pacient, který přežil ebolu. Je to skvělé, ale zajímalo mě, kolik lidí jsme už ztratili? Kolik lidí nepřežilo? Samozřejmě jsem šťastný, že mám Kollieho, ale je těžké nemyslet na ty, co již nejsou mezi námi.
Když jsem vzal syna s sebou domů, na tváři měl úsměv. A já také, usmíval jsem se od ucha k uchu. Byl to den hodný usmívat se. Rozhodl jsem se, že Kolliemu uspořádám malou oslavu. Od té doby děláme všechno společně. Spíme spolu, jíme spolu a hodně si povídáme. Zeptal jsem se ho: „Co bys chtěl dělat, až dokončíš střední školu?“ Je student desátého ročníku. Řekl mi, že by chtěl studovat biologii a stát se lékařem. Tohle mi řekl!
Teď se všemožně snažím plnit jeho potřeby, aby v životě uspěl a aby se kvůli bolesti ze ztráty matky necítil tak špatně. Řekl jsem mu: „Teď jsem tvá matka a zároveň i otec. Jsem tu pro tebe za oba dva.“ On mi na oplátku pověděl: „Udělám pro tebe, svého otce, všechno.“ Je moc rád, že jsem mu zavolal, aby tady byl se mnou. V ebolovém středisku Lékařů bez hranic se mu dostalo stoprocentní péče.
Teď je můj syn z eboly vyléčený a máme před sebou společný život. Je mu šestnáct, takže je to i můj přítel. Nejenom syn, ale také přítel, protože je jediná osoba, se kterou mohu mluvit. Nikdo nemůže nahradit moji ženu, ale mohu mít nový život se svým synem.
Kollie James se stal tisícím vyléčeným pacientem Lékařů bez hranic v léčebných centrech v Guineji, Sierra Leone a Libérii za dobu od března 2014, kdy Lékaři bez hranic začali bojovat s epidemií eboly v západní Africe. V zasažených zemích pracuje přes 3.200 spolupracovníků Lékařů bez hranic, z toho téměř 300 mezinárodních.