Založení Lékařů bez hranic

V květnu 1968 se uprostřed pařížských pouličních bouří skupina mladých lékařů rozhodla pomáhat obětem válek a velkých přírodních katastrof. Tato nová větev humanitární pomoci znovuobjevila koncept krizové pomoci. Nakonec se z nich stali Médecins Sans Frontières – Lékaři bez hranic.

Ještě v květnu 1968 sledovala francouzská veřejnost na černobílých televizních obrazovkách scény z pouličních demonstrací, záhy je však vystřídaly nové a ještě znepokojivější obrazy. Vůbec poprvé se tehdy v televizním vysílání objevily záběry dětí umírajících hladem v odlehlých oblastech planety.

Od Nigérie se tehdy oddělila jižní provincie Biafra. Její nevelké území bylo zcela obklíčeno nigerijskou armádou a obyvatele Biafry decimoval hladomor. Francouzský Červený kříž vydal prohlášení, jímž vyzval k pomoci dobrovolníky. 

Lékaři v krizových situacích

Při Mezinárodním výboru Červeného kříže (ICRC) v Ženevě tehdy již řadu let působili dva lékaři-dobrovolníci, Max Recamier a Pascal Greletty-Bosviel. Oba se pravidelně účastnili nejrůznějších ozbrojených konfliktů.

„Navzdory obecné představě není Červený kříž ve skutečnosti vůbec lékařská organizace,“ vysvětluje Max Recamier. „S Pascalem jsme byli jediní dva doktoři, o kterých lidé z Mezinárodního výboru věděli, protože jsme předtím působili v Jemenu. Tak nás požádali, abychom pro výbor našli lékařů víc. Prvním dobrovolníkem se stal Bernard Kouchner, mnohem mladší než já. V té době ještě studoval, dokonce neměl ani hotovou diplomovou práci, přesto se přihlásil.“

Nakonec do Biafry na misi ICRC odjel šestičlenný tým. Tvořili ho dva lékaři, Max Recamier a Bernard Kouchner, a dále dva kliničtí specialisté a dvě zdravotní sestry. Náhlá účast v krvavém konfliktu znamenala pro nezkušené lékaře skutečný šok – až na místě zjistili, že je čekají operace válečných zranění v nemocnicích, které se pravidelně ocitaly pod palbou nigerijských ozbrojených sil. 

Očité svědectví 

Recamier a Kouchner se stali svědky otřesných událostí – civilisté byli vražděni a kvůli blokádě umírali hlady. Oba posléze dospěli k názoru, že by se světová veřejnost měla o těchto událostech dozvědět. Otevřeně kritizovali nigerijskou vládu i Červený kříž za jejich chování během celé krize.

V následujících třech letech se začali ozývat i další lékaři, jimž se začalo říkat Biafřané. Společně položili základy k nové kritické formě humanitární pomoci, která nebrala na vědomí politické ani náboženské hranice a soustředila se jen na potřeby trpících obyvatel. 

„Lékařská pomoc nového typu“ 

V roce 1971 přišli s další iniciativou dva novináři z lékařského magazínu Tonus, Raymond Borel a Philippe Bernier. Vyzvali k založení lékařské organizace na pomoc lidem zasaženým velkými přírodními katastrofami, případně jejich následky.

„Biafřany“, kteří se sami pokoušeli vytvořit krizovou lékařskou skupinu, nová iniciativa okamžitě zaujala.

„V duchu jsme si říkali, že už jsme něco podobného dělali a rádi bychom v tom pokračovali,“ vysvětluje Bernard Kouchner.

„Chtěli jsme se postarat o to, aby tento nový typ lékařské pomoci měl k dispozici dostatek odborných vědomostí a dovedností. Uplatnila se tu válečná chirurgie, triáž, problematika veřejného zdraví, vzdělávání apod.

Je to vážně jednoduché - jeďte tam, kde jsou pacienti. Dnes to zní jako samozřejmost, ale tehdy to byla revoluční myšlenka, v cestě totiž stály hranice. Není náhoda, že jsme organizaci pojmenovali Médecins Sans Frontières, Lékaři bez hranic.“

Lidé především 

Lékaři bez hranic oficiálně vznikli 22. prosince 1971. V té době tvořilo organizaci 300 dobrovolníků – lékaři, zdravotní sestry a další personál včetně 13 zakládajících lékařů a novinářů.

Za vznikem organizace stálo přesvědčení, že na lékařskou péči má právo každý člověk bez ohledu na pohlaví, původ, náboženství, názorové přesvědčení nebo politickou příslušnost a že potřeby lidí mají větší význam než státní hranice. 

První mise Lékařů bez hranic

První mise zavedla novou organizaci do nikaragujského hlavního města Managua. V roce 1972 jej z velké části zničilo zemětřesení, při němž zahynulo mezi 10 a 30 tisíci lidí.

V roce 1974 zorganizovali Lékaři bez hranic misi na pomoc obyvatelům Hondurasu poté, co tam hurikán Fifi způsobil obrovské záplavy a zabil tisíce lidí.

Následně v roce 1975 zahájila organizace první velký lékařský projekt na pomoc uprchlíkům. Poskytla tehdy lékařskou péči obyvatelům Kambodže prchajícím v několika vlnách před Pol Potovým tyranským režimem.

Během těchto prvních misí se naplno projevily slabiny Lékařů bez hranic coby nové a nezkušené humanitární organizace. Chyběla pořádná příprava, lékaři zůstávali na místě bez podpory a zadrhávalo se zásobování. Nadešel první milník v dějinách organizace – hnutí se začalo štěpit.

Pevnější organizace nebo lékařská guerilla?

Claude Malhuret, prezident Lékařů bez hranic v letech 1977–78, to komentuje slovy: „Stály proti sobě dva názorově vyhraněné tábory. Na jedné straně lidé, kteří pevnější organizaci odmítali a chtěli i nadále působit v rámci malých akčních lékařských jednotek pro nasazení v krizových situacích. Na druhé pak ti, kteří se výrazněji organizovat chtěli.

Ne že by se chtěli stát druhým Červeným křížem, ale zkrátka toužili po pevnější struktuře organizace. Už nestáli o to fungovat jako parta lékařů s několika krabičkami léků v igelitových taškách, jimž neustále něco chybí.“

Na výroční valné hromadě v roce 1979 vypukl vnitřní konflikt v organizaci naplno. Hlasovalo se, zda mají Lékaři bez hranic přijmout pevnější organizační strukturu, nebo zůstat jakousi lékařskou guerillou. 80 % účastníků hlasovalo pro první možnost.

Bernard Kouchner a další „Biafřané“ tento krok odmítli, z Lékařů bez hranic odešli a založili novou organizaci Médecins du Monde (Lékaři světa).

Budování Lékařů bez hranic

Vedení Lékařů bez hranic se ujalo „realistické“ křídlo v čele s Claudem Malhuretem a Ronym Braumanem. To v dalších letech vtisklo Lékařům bez hranic podobu profesionální organizace, která přetrvala dodnes.

Od svého založení se Lékaři bez hranic výrazně odlišují od běžných nevládních organizací. Přísně dbají na nezávislost na vládách i dalších institucích. Jejich neustálá kritika humanitárních podmínek na celém světě je trvalým trnem v oku vládám nejrůznějších zemí.