11 Říj 19 08 Led 20

Krabice se kolébají při západu slunce

Zápisky zásobovacího logistika Viktora Bukače z Jižního Súdánu, kde je na své čtvrté misi.

Staré jihosúdánské přísloví praví, že pokud okusíš vodu z Nilu, do země se opět vrátíš. Nevím, kolik je na tom pravdy a kolik jsem té vody vypil, ale do Jižního Súdánu jsem se vrátil téměř po šesti letech. Asi to nebyl moc velký lok, nýbrž malá kapka, že to trvalo tak dlouho, ale jsem zase na místě činu a nelituji toho.

Opět jsem přistál na letišti v Džubě a znovu bez zavazadla, které se někde po cestě ztratilo. Nemám vůbec nic, jen pod paží držím šipkový terč, který jsem vzal místo příručního zavazadla jako dárek kolegům pro zpestření volných večerních chvilek na naší základně. Můj exotický zjev vyvolá dlouhotrvající smích u imigrační úřednice, která mi nezvykle rychle dává razítko do pasu, a ve znění starého hesla z kampaně české kanceláře Lékařů bez hranic jsem opět „V TOM“.

Čtyři lety týdně

Práce je natolik zajímavá, inspirativní, ale i vyčerpávající, že stěží hledám slova, abych ji co nejlépe popsal. Pracuji jako projektový manažer zásobování v oblasti horního Nilu. Starám se o kompletní zajištění zásobování pro projekty v Bentiu. Spadá mezi ně klinika sousedící s naší základnou, která se věnuje ženám, obětem sexuálního násilí nebo reprodukčnímu zdraví, a projekt ve městě Leer, vzdáleném asi hodinu letu od Bentiu.

Vedle Bentiu se nachází „tábor na ochranu civilistů“ zřízený OSN. Byl vybudován po občanské válce, kdy zhruba dva miliony lidí přišly o své domovy a rozprchly se po celém Jižním Súdánu i do sousedních zemí, zejména do Ugandy. Tábor už kapacitně nestačí. Žije v něm přes 100 tisíc obyvatel. Lékaři bez hranic tam provozují dobře vybavenou nemocnici, která čítá primární a sekundární péči, operační sál, pediatrii, psychologickou poradnu, porodní sál, zhruba 150 lůžek a zaměstnává asi 450 lidí.

Každý den vstávám okolo šesté hodiny ranní a satelitním telefonem volám kolegům do Keni, kteří připravují letadla pro naše projekty. Momentálně se starám o čtyři lety týdně a následnou distribuci, skladování a dodání do projektů. Největší výzvou je přeprava materiálu, který musí být udržován v nízkých teplotách, nebo nebezpečného zboží. Kvůli období dešťů je velkým rizikem i přistání na některých letištích, zejména v Lankienu či Leeru, kde nejsou přistávací plochy zpevněné.

Ještěrka jménem Vincent

Pravidelně monitoruji stav a bezpečnost letiště, komunikuji s piloty přes vysílačku a naviguji je k přistání. Občas je na letišti pěkná mela a k vidění jsou úchvatné stroje, které zejména pro Světový potravinový program (WFP) převáží objemné dodávky potravin. Obří vrtulník Mi-26T vedle našeho letadla Caravan [menší dopravní letoun] působí majestátně a náležitě ukazuje, kdo je teď na letišti pánem. Veškerý zásobovací strategický těžký a objemný náklad (stavební a technický materiál, pohonné hmoty apod.) jsme dodali před obdobím dešťů pozemní přepravou, takže snad nebudeme muset takového leteckého obra využít.

Prší a po bahnité cestě se vracíme zpátky na základnu. Rychle běžím do kanceláře, abych udělal závěrkové reporty pro zásobování a skladování. Do toho mě čekají strategické objednávky léčiv a logisticko-technických položek, krátké setkání s projektovým koordinátorem a vedoucím lékařského týmu, no, a jak to už bývá, kupa e-mailů. Před kanceláří mě vítá obří ještěrka, která tu s námi žije a občas mi přeběhne přes kancelář. Dostala jméno Vincent a je příjemným zpestřením.

Osm kilo na hlavě

Na konci každého měsíce čeká celý lékařský a zásobovací tým největší výzva – zásobování odlehlých částí v oblasti Leeru. Přípravy začínají zhruba uprostřed měsíce a nejsou vůbec jednoduché. Minulý měsíc jsem proto vytvořil plán zodpovědností, který sdílím napříč celým projektem. Kupodivu to funguje.

Lékařští supervizoři s místními kolegy musí jít zhruba z devíti odlehlých míst pěšky na předem určená místa, kde si převezmou veškeré vybavení na celý měsíc, a pak jít zhruba tři hodiny znovu zpět. Veškerý materiál nosí na hlavách, tudíž maximální váha krabice s léky je 8 kg. Pro místní ženy je taková krabice kachním pírkem. Když jsem viděl, co tu nosí na hlavě, nechápal jsem. Jsou to nádherné pohledy na karavany lidí v zástupu, odnášející potřebné vybavení a mizející v dáli. Když nám úplně zmizí z očí, konečně si můžu oddechnout.

Po čtrnácti dnech usilovných příprav vidím konkrétní výsledek. Kolébající se krabice na hlavách mizí v západu slunce a my můžeme v poklidu nasednout do našeho letadla a vrátit se zpět.

Blog vyšel v rámci podzimního vydání časopisu Bez hranic. Celý časopis si můžete přečíst v interaktivním prohlížeči ZDE.

{{{ labels.morehistories }}}