Women's Campaign - o ženách, se kterými se život nemazlí

5 žen - 5 příběhů. Francesca, Mariam, Ekar, Clothilde, Ana - nejstarší je 40, nejmladší 13. Spojuje je utrpení, ať už v podobě znásilnění, vyhnání z domova nebo onemocnění HIV/AIDS.

Příběh 1.: Francesca, 33 let (Angola/Belgie)

Francesce je 33 let a narodila se v Angole. Rodiče zemřeli během války, která zuřila v její zemi 30 let. „Celoživotní válka“ tomu říká. Angolu opustila se svým synem, když byla v 7. měsíci těhotenství. Nyní žije v blízkosti nádraží Gare du Midi v Bruselu a protlouká se, jak jen to jde. Skutečným úspěchem pro ni je pronájem malého dvoupokojového bytu, ve kterém žije se svými dvěma dětmi. Když vypráví svůj příběh, má v očích slzy a chvílemi vzlyká. Ale kvůli svým dětem se nepřestává ovládat.

„Můj manžel v Angole zmizel. Už jsou to téměř čtyři roky, co jsem o něm slyšela naposled. Nevím ani, jestli je naživu, nebo ne. Věnoval se politice. Stále ho hledáme, ale nemáme žádné stopy.

Žili jsme v Luandě. Tehdy začali vyhrožovat i mě. Jednoho dne, když jsem byla se synem u našich sousedů, tak nás přepadli ozbrojení muži, zavázali mi oči a unesli mě. Týden mě věznili a znásilnili mě. Pak mě blízko letiště propustili. Byla jsem ve 4. měsíci. V Luandě jsem už nebyla v bezpečí. O tři měsíce později kolega mého muže našel způsob, jak mě dostat ze země a do Belgie.

Do Bruselu jsem přijela 1. března 2004. Byla jsem v 7. měsíci. Můj druhý syn se narodil v Belgii. Na začátku jsem s pomocí CIRE[1] získala přístup k nemocniční péči a dostala jsem také byt. Když ale odmítli mou žádost o azyl, tak mě z bytu vystěhovali a přístup ke zdravotní péči jsem ztratila. Pak bylo zamítnuto i mé odvolání. Teď jsem podala novou žádost podle článku 9.3[2] zákona o cizincích. Zatímco se ale tato žádost zkoumá, žiju v Belgii ilegálně. Už nedostávám finanční pomoc od CPAS (Centre public d'action sociale) a nemám přístup ke zdravotní péči. Proto mě CPAS poslali léčit se k Lékařům bez hranic.[3]

Obě moje děti jsou naštěstí zdravé. Když musíme k doktorovi, tak vždycky nějak zaplatím. Ale teď mám na noze nějaký výrůstek, který bolí a který se musí odstranit. Pokusím se získat zdravotní kartu.“

Pro Francescu je každý den bitva. „Když mě vystěhovali z mého prvního bytu, musela jsem odejít k jedněm lidem v Bruselu. Dali nám pokoj výměnou za pomoc v domácnosti. Ale jenom mě využívali, byla jsem holka pro všechno a tak jsem nakonec odešla.“

Loni v květnu se se svými dvěma syny odstěhovala do malého bytu. Všichni tři spí v jedné posteli a v bytě je jenom málo místa, ale Francesca získala zpět svou nezávislost. „Abych si vydělala nějaké peníze, tak žehlím a lidem splétám na hlavě copánky. Díky tomu můžu dát dohromady každý měsíc asi 450€ na nájem a služby a nakrmit své děti, i když supermarkety jsou tak drahé.“

Když Francesca vypráví o svých dětech a o problémech, které má její starší syn ve škole, tak už se neudrží a slzy jí vytrysknou z očí. Ve svém příběhu chce ale pokračovat. „Vzala jsem si hodiny holandštiny, abych mohla pomoci svému nejmladšímu synovi, kterého bych ráda zapsala do vlámské školy. Je důležité, abych ovládla oba jazyky země, ve které se narodil. Bohužel jsem ale musela z kurzu odejít, protože čas, který jsem věnovala učení, jsem už nemohla věnovat práci, kterou bych nám vydělala na nájem a jídlo.“

„Nikdy si nedovolím myslet negativně, snažím se být optimistická. Moje děti mi dodávají sílu, abych pokračovala dál. Jsou moje radost. Jenom díky nim můžu zůstat optimistická. Musím zůstat silná. A jednoho se to zlepší…“