{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Sýrie: Tíha války
Syrský exodus, den druhý
Ahmed Beidun ukazuje své lékařské doporučení, zatímco si jeho syn hraje opodál na podlaze. Ahmed ztratil během prvního náletu na Aleppo levou nohu. Zpráva, která dokazuje vážnost jeho zranění, mu umožnila překročit hranici mezi Sýrií a Tureckem. Ahmed a jeho rodina přijeli do tureckého Kilisu s trochou peněz a neměli kam jít. Když se jeden z místních Turků doslechl o Ahmedově případu, nabídl jeho rodině garáž jako dočasné útočiště.
„Lidé z Turecka jsou na nás moc milí,“ říká Ahmed.
Nálet na Aleppo, hlavní město na severu Sýrie, změnil Ahmedův život. „Vybuchly tři rakety,“ vzpomíná. „Moji bratranci mě nejdřív přivedli do hlavní nemocnice v Aleppu, jenže byla přeplněná. Taky jsem se bál být ve veřejné nemocnici, protože pocházím z vesnice, kterou mají pod kontrolou rebelové. Nakonec mě převezli do soukromé nemocnice, kde mi amputovali nohu.“
Ahmed po operaci přesvědčil svou širokou rodinu, aby ze Sýrie uprchli do Kilisu. Ten bývá první zastávkou mnoha uprchlíků, kteří prchají na sever.
Matrace, pokrývky a nádobí leží na podlaze. Šaty visí na laně, které odděluje obytnou část od improvizované kuchyně. V ní je přenosný vařič a několik plastových nádob. Ahmed doufá, že s rodinou najdou místo v uprchlickém táboře, potemnělá garáž je ale zatím jediný úkryt, který se jim podařilo najít. Rodina sdílí garáž s Ahmedovými bratranci a jejich ženami a dětmi. Celkem šestnáct lidí žije natěsnáno v prostoru pouhých 50 metrů čtverečních.
Už více než 380.000 Syřanů uprchlo do Turecka. Vetšina z nich – 350.000 je registrovaná a mohou žít v uprchlických táborech, které spravuje Turecký Červený půlměsíc. Zbylých 30.000 buď čeká na registraci, nebo se rozhodlo neregistrovat, aby se tito lidé mohli svobodně přesouvat do jiných částí Turecka.
„Mnoho uprchlíků překročilo hranice nelegálně,“ říká zdravotní sestra Lékařů bez hranic Alison Criado-Perez. „Přicházejí s minimem peněz. Je pro ně těžké najít si útočiště, pokud nežijí v táborech.“ Alison pracuje na klinice Lékařů bez hranic v Kilisu, kam za ošetřením přicházejí zejména uprchlíci, kteří žijí mimo tábory. „Zoufale potřebují zdravotní péči.“
Spousta pacientů kliniky se do Turecka dostalo bez dokumentů, protože jim pas propadl nebo se ztratil ve zmatku způsobeném konfliktem.
„Je to hrozně nebezpečné,“ říká mladý Syřan, který už několikrát přešel hranici skrz plantáže olivovníků, které obklopují hranici. „Riskujete, že vás zastřelí.“
Ať už je jejich ekonomická situace jakákoli a ať už žijí kdekoli, všem uprchlíkům v Turecku se rozpadl jejich dosavadní život. Teď čelí nejisté budoucnosti.
„Mému obchodu se dařilo,“ říká další Syřan. Vzpomíná na své studio s nábytkem i na návštěvy Istanbulu a Athén, kde hledal inspiraci pro design nového zboží. Je nezaměstnaný, z jeho obchodu zbyly po zásahu tankem jen ruiny. „Chybí mi život, jaký byl před válkou,“ povzdechne si.
Problémy uprchlíků ale nekončí přechodem přes turecké hranice. Čeká je náročný proces emočního zotavení. To je obzvlášť těžké pro ty, kdo byli vážně raněni nebo zanechali příbuzné v Sýrii. Většina z nich jsou ženy a děti, což je smutným svědectvím toho, jak válka rozdělila rodiny.
Zásadním prvkem jejich zotavení je psychologická podpora. Sonya Mounir, manažerka aktivit pro duševní zdraví v Kilisu, vede tým psychologů, kteří se snaží pomoci Syřanům vyrovnat se s přítomností a doufat v budoucnost. „Náš hlavní cíl je pomoci jim přizpůsobit se nové situaci,“ říká Sonya. „Pomáháme jim, aby měli snahu žít, aby měli nějakou naději a sny.“
Ahmeda tohle všechno ještě čeká. Brzo i s rodinou opustí garáž a budou žít v lepších podmínkách tureckého uprchlického tábora. Jeho berle opřené o zeď ale připomínají, že se bude muset vyrovnat se situací v Aleppu. Když se ho zeptáte na jeho naději na budoucnost, nemůže najít odpověď. Nakonec říká: „Chtěl bych novou nohu. Co jsem ji ztratil, nemůžu pracovat. Dřív jsem si hrál se synem, ale ani to teď nemůžu.“