{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Středoafrická republika: Znásilnění zůstává bolestným tabu
Znásilnění může obětem sexuálního násilí způsobit trauma na celý život. Skutečnost, že byla žena k sexuálnímu aktu brutálně přinucena před svými dětmi, a obava z pohlavně přenosných nemocí jako následku znásilnění, ještě zhoršuje psychický a psychologický dopad agrese. Ve Středoafrické republice, zemi, která v průběhu uplynulého roku sklouzla do anarchie, násilí a beztrestnosti, je život s takovým traumatem každodenní realitou neurčitého počtu žen.
Od července 2014 poskytují Lékaři bez hranic pomoc a podporu obětem sexuálního násilí ve dvou zařízeních v Bangui. V období mezi červencem a zářím tu přijali 247 obětí. Většinou se jedná o dospělé ženy, ale do péče bylo přijato i několik mužů a dívek od 8 let věku. Tito pacienti přišli požádat o pomoc Lékařů bez hranic, přestože pro středoafrickou společnost je sexuální násilí a jeho oběti stále tabu.
„Ti lidé se strašně stydí přijít, ale když mají možnost využít bezplatných služeb a podpory, najdou odvahu a pomoc vyhledají,“ vysvětluje Hélène Thomas, klinická psycholožka Lékařů bez hranic pracující ve Všeobecné nemocnici v Bangui. O nové nabídce služeb informovaly spoty v lokálních rádiích. Pacienti od té doby přicházejí, přestože riskují, že budou stigmatizováni a zavrženi, zvláště svými manželi.
Trailer webového projektu o krizi ve Středoafrické republice
V našich zařízeních zahrnuje nabídka služeb těhotenský test, testování na pohlavně přenosné nemoci, hlavně HIV, a psychologické konzultace. Právě při nich se může pacient podělit o svou zkušenost, mluvit o bolesti, ponížení a strachu. Během sezení, většinou uskutečněných v průběhu několika měsíců, sleduje Hélène Thomas, zda se u pacienta neprojevují známky deprese. Povzbuzuje pacienty, aby se spolehli na svou vnitřní sílu, která jim pomůže znovu se cítit lépe.
Nikdo nezná přesné číslo znásilněných, ať už dospělých či dětí. „Jsem přesvědčena, že vidíme jen špičku ledovce, že mnoho obětí zůstává skryto,“ dodává Hélène Thomas.
Jednou z pacientek, které našly odvahu požádat o pomoc, je 24letá žena pocházející z Bambari. „Bylo to v květnu. Do našeho domu přišli 2 muži z rebelské skupiny. Hledali mého muže, ale ten nebyl doma. Řekli, že musím zaplatit,“ vypráví klidným hlasem, s pohledem upřeným na své ruce. „Roztrhali mi šaty, děti začaly plakat. Znásilnili mě přímo před nimi. Pořád cítím bolesti v břiše. Zpočátku jsem nemohla spát, teď už je to lepší. Můj pětiletý syn se mnou začal mluvit o tom, co viděl, ale já s ním o tom mluvit nemůžu – nechci jeho slova slyšet.“
Jiná žena vypráví svůj příběh a přitom potichu pláče, zatímco vypráví o svém utrpení. Bylo to v lednu, zaútočili na ni 4 muži. Její děti všechno viděly, i okamžik, kdy bolestí omdlela. Po několika hodinách se probrala, už byla noc. Teď čeká na výsledky testu na HIV. „Nemůžu už být se svým mužem, cítím se úplně otupená.“ I ona trpí nepřetržitými bolestmi břicha.
Ve Středoafrické republice se oběti sexuálního násilí zřídka dočkají toho, že jejich agresor je postaven před soud. V některých případech dokonce pod tlakem studu samotná rodina donutí oběť žít s tím, kdo ji znásilnil.
„Nedávno jsem pracovala s rodinou, která donutila svou 15letou dceru žít s chlapcem, který ji znásilnil. Pokusila se o sebevraždu. Sociální pracovník ji poslal k Lékařům bez hranic. Snažili jsme se zasáhnout a vysvětlit rodině, že nikdo by neměl být nucen žít s někým, kdo mu tímto způsobem ublížil, že znásilnění je zločin a že by jeho pachatel měl být předán soudu,“ říká Hélène Thomas.
I přes hrůzu, kterou s sebou sexuální násilí nese, mohou mít lékařsko-psychologické konzultace pozitivní dopad. „Téměř vždy zaznamenáme posun k lepšímu,“ vysvětluje Sylvie Nadege Gonekra, porodní bába v zařízení Lékařů bez hranic ve Všeobecné nemocnici. „Po několika konzultacích vidím, jak se obličej většiny pacientů proměňuje.“
„Některé ženy si nesou trauma do konce života, ale když rodina zajistí oběti podporu, má určitou naději. Násilí nemůže být zapomenuto, ale oběti ho mohou překonat a žít bez vážných psychologických následků,“ uzavírá Hélène Thomas.