Odkaz rwandské genocidy

Rachel Kiddell-Monroe, bývalá vedoucí mise Lékařů bez hranic ve Rwandě, po 20 letech navštívila tuto zemi, kde působila v roce 1994 v době probíhající genocidy. Při příležitosti výročí vypuknutí genocidy vzpomíná na svou práci v týmu Lékařů bez hranic a upozorňuje na současnou kritickou situaci v sousední D. R. Kongo.

Minulý měsíc jsem se vrátila do Rwandy, poprvé po 20 letech. Během genocidy v roce 1994 a po ní jsem zde působila jako vedoucí mise Lékařů bez hranic. Tahle zkušenost mě úplně změnila – přestala jsem být naivní.

V dubnu a květnu 1994 jsem působila nedaleko hranic, v Gomě v Demokratické republice Kongo. Přijímali jsme uprchlíky, které násilí vyhnalo za hranice. Jen velice málo lidem se podařilo před hrůzami uprchnout. Během 100 dní zahynulo kolem 800.000 Rwanďanů. Řeky byly plné zohavených těl. Většina mrtvol byla bez hlavy, s výjimkou těch, kdo zaplatili dolar, aby byli zastřeleni.

Vzpomínám na tři bratry, kteří přešli přes hranice a vyprávěli mi, co se stalo v jejich vesnici. Ze svého úkrytu v křoví viděli, jak jejich matku znásilnili a zavraždili, jak zabili jejich sestry a jejich otce odvlekli. Chlapci potom utíkali a utíkali, dokud se nedostali na hranice. Jeden z nich měl ošklivě poraněnou ruku, sotva mu držela na rameni. Jeho nejmladší bratr mu zemřel v náručí.

Návrat do Rwandy

S takovými vzpomínkami jsem se do Rwandy vracela. Po návratu do hlavního města Kigali jsem se ale ocitla vprostřed prosperujícího afrického města, všude bylo plno aut, reklam a lidí, kteří zkrátka žijí své životy. Moje vzpomínky na postapokalyptické město duchů, na kulky, krev a narychlo vykopané masové hroby, na ovzduší nasycené smrtí a strachem se zdály být jako z pradávných dob.

Z bývalé nemocnice Lékařů bez hranic v Ruhengeri na severozápadě Kigali je dnes krásné rušné oblastní zařízení. Léčí se v něm obvyklé nemoci a úrazy. Nejsou tu už žádní pacienti se zraněními z bojů nebo po výbuších nášlapných min. Takoví za námi přicházeli ve dnech a týdnech po propuknutí genocidy. Jediné, co zůstalo jako následek hrůz, které lidé prožili, jsou jejich duševní traumata.

Prosté památníky a místa masových hrobů vypovídají o obrovském zlu, které kdysi naplnilo tuhle malou zemi. Zastavila jsem se v Butare, abych věnovala vzpomínku stovkám rwandských spolupracovníků Lékařů bez hranic, kteří byli v dubnu a květnu 1994 povražděni. Masový hrob v areálu místní univerzity naproti nemocnici připomíná jednoduchý pomník s fotografiemi zabitých. A na tomhle tichém a klidném místě jsem se konečně rozplakala.

Video: Výpověď  Rachel Kiddell-Monroe, bývalé vedoucí mise Lékařů bez hranic ve Rwandě (anglicky)

Přes hranice

Současný klid a mír ve Rwandě byl v nepřehlédnutelném kontrastu s tím, co na mě čekalo za hranicemi do D. R. Kongo. Z Gomy, dříve malého města, se stalo tepající milionové velkoměsto, které se rozprostírá na břehu jezera Kivu.

Více než 100 humanitárních organizací tu pohání vzkvétající ekonomiku. Je to horké, prašné, špinavé a chaotické místo. Všudypřítomné černé vulkanické kameny připomínají, že město žije ve stínu aktivní sopky, která vybuchla v roce 2002.

Hned za městem nás rozbité cesty vedly podél táborů vysídlených obyvatel, kteří jsou rozesetí v kopcích a podél cest. Statisíce lidí tu bydlí v provizorních chatrčích. Asi 80 % z nich vyhnaly z domovů konflikt a násilí v oblasti Masisi, krásném horském regionu na sever od Gomy.

Naposledy jsem tam byla v roce 1996. Tenkrát to ale bylo úplně jiné místo, válka tu teprve začínala. Dnešní Masisi svírá násilí, které zasahuje lidi na útěku před konfliktem.

Když jsme míjeli policejní stanici, slyšeli jsme, jak vevnitř bijí nějakého muže. Děti před domem se smály jeho výkřikům bolesti a vzteku. Tyhle děti patří do nové generace Konžanů, kteří znají jen násilí, vysídlení a strádání.

Obtížně dostupná zdravotní péče

Dorazili jsme do nemocnice Lékařů bez hranic ve městě Masisi. Na pohotovosti leželo dítě, nehýbalo se a těžce dýchalo. Zdravotnický personál ho začal léčit s vážným zápalem plic. Malý chlapec onemocněl, když se s matkou a šesti sourozenci skrýval v lese, kam museli uprchnout před boji, které zachvátily jejich vesničku.

Jeho matka mi vysvětlila, že po roce živoření v táboře vysídlenců se se svou rodinou nedávno vrátila domů. Pak ale znovu propukly boje a rodina musela zase uprchnout. Byli bez jídla, přístřeší, a zdravotní péče. Nic je nechránilo před silnými dešti a nenasytnými moskyty. Po čtyřech dnech v lese se vrátili domů, protože chtěli raději zemřít tam než v lese.

Chlapec byl čím dál tím víc nemocný a ve vesnici nebyla k dispozici žádná zdravotní péče. Zdravotní středisko Lékařů bez hranic bylo vyrabované, všechny léky ukradené. Matka se rozhodla vydat do nemocnice v Masisi i se svými dětmi. Na cestě je naštěstí potkala ambulance Lékařů bez hranic. Kdyby bývali šli v silném dešti ještě další den, mohlo být pro jejího syna už pozdě.

Stálá krize v D. R. Kongo

Tahle rodina patří mezi 1,7 milionu obyvatel, kteří byli vysídleni kvůli konfliktu na východě země. Moc toho neslýcháte o těchto lidech, kteří museli v posledních 20 letech ne jednou, ale vícekrát opustit své domovy a přišli o to málo, co měli. Lékaři bez hranic poskytují krizovou zdravotní péči těmto zapomenutým populacím na východě D. R. Kongo od roku 1992.

Zdejší lidé žijí v neutuchající krizi. Týmy Lékařů bez hranic tu běžně reagují na propuknutí spalniček nebo cholery, minulý víkend si mnoho životů vyžádala epidemie tyfu. Místní zdravotnická zařízení nefungují, zdravotní situace je tu zoufalá.

Ještě si pamatujme na genocidu ve Rwandě před 20 lety. Doufám, že dokážeme obrátit svůj zrak k D. R. Kongo a k trvalé krizi, která sráží zdejší lidi na kolena. Ozbrojenci v D. R. Kongo každý den drancují města a nutí jejich obyvatele prchat z domovů. Každý den tady umírají děti na nemoci, kterým se dá předcházet, třeba na zápal plic. Každý den tu matky umírají při porodech a ženy se stávají oběťmi sexuálního zneužívání. Tito lidé zasluhují naši pomoc.

• 20 let od genocidy ve Rwandě: Lékaři bez hranic odhalují tehdejší dilemata humanitární organizace