Nerminin deník: Šest měsíců na útěku před násilím v Sýrii

Rozvětvená rodina právě přebývá ve zchátralém domě na severu Sýrie. Už půl roku jsou Nermin, její rodiče a sedm bratrů a sester na útěku před konfliktem zuřícím v zemi. Aby unikli bojům, stěhují se z místa na míst v jednom z nejchudších regionů Sýrie. Nermin si vede deník popisující útěk rodiny. Toto je jejich příběh.

V roce 2011 propukly boje nejprve ve městech Homs a Hamá, ale brzy se rozšířily i do průmyslového a finančního centra země Aleppa a jeho blízkého okolí. Azaz, kde žije Nerminina rodina, je město na severu Sýrie mezi Aleppem a tureckou hranicí. Zde také začíná Nerminin deník:

28. 2. 2012: Helikoptéry přilétají do Azazu.

Mohammed, Nerminin otec, vzpomíná na ten bolestný den na konci února. „Byla sobota. Pracoval jsem, když lidé najednou začali utíkat.“ Neměl ponětí, co se děje, ale konflikt právě dorazil do jeho města. „Všichni mi říkali, ať jdu domů a najdu děti. Ale jak jsem pak zjistil, cesta byla zablokována tankem.“

Sabah navazuje na vyprávění svého manžela. „Sousedi říkali, že se blíží tanky, tak jsem začala připravovat věci na útěk. Děti byly se mnou, ale bála jsem se o manžela.“ Mohammed se nakonec dostal ke své rodině. „Slyšeli jsme helikoptéry. Stáli jsme v rohu pokoje a modlili se. Mysleli jsme, že zemřeme.“

29. 2. 2012: Utekli jsme z našeho domu v Azazu a vydali se k tetě do Ihtemlatu, kde jsme zůstali tři dny.

Jména Nermininy tety a jejího dědečka se v deníku objevují často. Příbuzní rodině poskytli záchrannou síť na útěku před boji mezi ozbrojenou opozicí a syrskou armádou. Nerminina rodina je jen jedna z mnoha - kvůli konfliktu bylo v Sýrii vysídleno 1,2 milionu lidí. Většině z nich se nedostává žádné pomoci a jejich humanitární potřeby rostou.

Nerminina rodina přebývá u příbuzných a každých pár dní se přemístí k někomu jinému. Rádi by zůstali v oblasti Azazu, ale boje neutichají a není pro ně bezpečné ve městě zůstat. „Rozhodli jsme se, že opustíme oblast Azazu jednou provždy,“ říká Mohammed. „Nebyli jsme jediní,“ dodává Sabah. „Viděla jsem mnoho rodin a našich sousedů, jak pěšky opouštěli své domovy, nesli si oblečení a vůbec vše, co unesli, zatímco na jejich domy padaly bomby.“ Útěk rodiny je jenom začátek. Zastaví se až v Aleppu, hlavním městě severní Sýrie.

27. 3. 2012: Pronajali jsme si místo v Allepu a zůstali tam čtyři měsíce.

Rodina se rozhoduje vydat do Allepa. Nerminin dědeček Ahmed je vezme k sobě, ale je jich příliš mnoho na to, aby mohli zůstat déle, takže si pronajímají místo ve městě. Mohammed a Sabah vzpomínají na první dny s úsměvem - v té době se Allepo zdálo být bezpečné útočiště. „Můj manžel si našel práci, slušné místo v továrně na boty,“ říká Sabah. „I kdyby se situace v Azazu zlepšila, zůstali bychom tehdy raději v Allepu. Všechno šlo dobře.“

23. 7. 2012: Třetího dne ramadánu začaly nálety na Allepo, v sousední čtvrti, takže jsme se rozhodli přestěhovat na další místo, Al Mayser, kde jsme zůstali tři dny.

Po čtyřech měsících relativního klidu konflikt zasáhl i Allepo. Celé léto 2012 bojovala syrská armáda a ozbrojená opozice o každou ulici, aby získali kontrolu nad tímto průmyslovým a finančním centrem země. Násilí bylo najednou velmi blízko. „V oblasti, kde jsme bydleli, začaly nálety,“ vzpomíná Mohammed. Sabah ho přerušuje a přitom se chvěje: „Ale chtěli jsme zůstat. Po tom všem, co jsme zažili, jsme doufali, že se situace v Allepu už nezhorší. Kolem 6.  hodiny odpoledne jsme se chystali ukončit půst, když v tom zaklepal soused a řekl nám, že v ulici jsou tanky. Opět jsme museli odejít a odnést vše, co jsme pobrali. Viděli jsme hořící autobusy. Odešli jsme za příbuznými.“

29. 7. 2012: Osmého dne ramadánu jsme se vrátili zpět do Azazu. Zůstali jsme tam 20 dní.

V Allepu se rodině žilo dobře díky Mohammedovu zaměstnání v továrně na boty. Ale konflikt je opět přinutil k útěku. Rozhodli se vrátit zpět do Azazu. Když dorazili domů, zjistili, že dům stále stojí, jenom několik oken a jedna místnost byly zničené.

„Byl ramadán. Situace v Azazu se změnila,“ říká Mohammed. „Bylo to lepší, lidé byli šťastní a začali se vracet zpět do města. Obchody a trh se opět otevíraly.“ Ale klid trval jen tři týdny.

18. 8. 2012: Letadlo bombarduje Azaz.

„Toho dne jsem byl v sestřině továrně na olivový olej,“ vzpomíná Mohammed. „Byly tři odpoledne a popíjeli jsme kávu. Najednou jsme uslyšeli hluk. Budova se otřásla. Proč? Podíval jsem se na oblohu a uviděl jsem letadlo. Chtěl jsem se dostat zpět ke své rodině, ale bylo to daleko. Cestou jsem potkal jednoho příbuzného, který jel kolem na motorce. Svezl mě. Cestou jsme viděli 16 hořících a zničených domů. Bylo to hrozné. Dostal jsem se domů a rozhodl, že musíme z Azazu opět odejít.”

Rodina nasedá do autobusu, který směřuje k tureckým hranicím. Několik dní zůstávají v tranzitním táboře na syrské straně hranice spolu s dalšími, kteří čekají na příležitost utéci ze země. Nakonec se rozhodují, že zemi neopustí. Najdou si místo v neobydlené oblasti nedaleko hranice v domě, který vlastní rodina muže zasnoubeného s Nermininou nejstarší sestrou.

Dům byl prázdný. Jsme tu od 19. září a zůstaneme do…

Příběh rodiny pokračuje dále, ale Nerminin deník zde prozatím končí…

Civilisté na severu Sýrie mají vážný nedostatek zdravotní péče. Těhotné ženy nemají přístup do zdravotnických zařízení, kde by mohly bezpečně porodit. Nedostatek zdravotní péče ohrožuje i chronicky nemocné. Lékaři bez hranic se snaží odpovídat na všechny tyto potřeby.

Zdravotnický personál v Sýrii čelí obrovským výzvám, když musí pracovat v nebezpečném a extrémně nestabilním prostředí. Mnoho nemocnic a zdravotnických center bylo zničeno a jejich ruiny jsou důkazem zoufalé zdravotnické situace v zemi. Pro lidi, kteří potřebují lékařskou pomoc, zůstalo funkčních jen několik málo zařízení. Polní nemocnice Lékařů bez hranic na severu země léčí lidi s válečnými zraněními, včetně střelných i střepinových zranění, otevřených zlomenin a zranění utrpěných při bombardování.