{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Klinika ztracená v buši - Svědectví o záchraně životů uprostřed násilností v Jižním Súdánu
David Bude pracoval v odlehlé klinice Lékařů bez hranic ve vesnici Lekwongole poblíž města Pibor v boji zasaženém regionu Jonglei v Jižním Súdánu. Když v Lekwongole vypukly v srpnu 2012 boje, uprchl spolu se zbytkem obyvatelstva. Zatímco se schovávali hluboko v buši, využil svých dovedností zdravotníka k záchraně životů v extrémně obtížných podmínkách…
Útěk o život
Utekli jsme z Lekwongole, když se tam začalo střílet. Byl jsem vyděšený stejně jako ostatní tím, co jsme viděli - všemi těmi mrtvými.
Řekl jsem své ženě, že jestli tu zůstaneme, zabijí nás také. „Bude lépe utéct do buše, protože se tam budeme mít kde schovat.“
Dostali jsme se přes řeku na umělohmotných plachtách, které jsme použili jako loďky. Svázali jsme je a dovnitř nacpali trávu pro rovnováhu, aby se loďky nepřevrátily, až do nich nastoupíme. Převezli jsme na druhý břeh naše děti a pak jsme s našimi rodinami všichni utíkali. Neměli jsme čas vzít s sebou jídlo ani oblečení nebo léky. Nechali jsme všechno za sebou.
Hluboko v buši
Byli jsme hluboko v buši, všude hustá tráva a vysoký lesní podrost. Žádné cesty nebo pěšiny. Byl jsem vyděšený - my všichni jsme byli. Ve vysoké trávě nevidíte, co se v ní skrývá. Může tam být spousta nebezpečí: hadi, hyeny, v noci jsme slyšeli i lvy - ale mohou tam být i rebelové nebo milice. Prostě nevíte, co se tam může schovávat. Netušíte, co se může stát ve dne, natož v noci.
Oblast byla zaplavená, takže bylo všude spousta vody. Většina z nás spala jen pod stromy bez možnosti se jakkoli schovat. Někteří s sebou měli umělohmotné plachty, a když pršelo, brali pod ně děti ostatních. Pomáhali jsme si, protože jsme byli v buši odkázaní jen na sebe navzájem.
Klinika pod stromy
Vybral jsem si vhodný veliký strom, který dobře stínil a vyčistil jsem prostor pod jeho korunou. Měl jsem s sebou umělohmotnou plachtu, kterou jsem dal své ženě, aby z ní udělala provizorní přístřešek. Uřezala pár větví, udělala z nich rám a přehodila přes ně plachtu. Já jsem pak vyrobil dřevěnou podestu, něco jako provizorní postel, kam by se uložily léky, aby nebyly na zemi. To byla moje lékárna.
Z několika kůlů jsme udělali lavičky, aby si měli lidé kam sednout v „čekárně“. A z kůlů a hlíny jsem postavil jakousi konzultační místnost, abych měl „ordinaci“, až bude někdo potřebovat zdravotnickou pomoc.
Podařilo se nám poslat do základny Lékařů bez hranic v Piboru zprávu o tom, kde jsme. Z Piboru nám pak na člunu poslali do nejbližšího místa, kam se mohl dostat, nějaký zdravotnický materiál - léky pro poporodní péči, proti průjmům, pro podvyživené děti, antibiotika, obvazy, léky na malárii a dokonce i kartotéku s kartami pacientů, abychom mohli vést záznamy.
Zprávy se šíří
Našel jsem dva zdravotní propagátory z lekwongolského týmu Lékařů bez hranic. Začali obcházet okolí se vzkazem, že pokud někomu onemocněly děti, např. průjmy, očními infekcemi, nemocemi dýchacích cest, horečkou nebo následkem zranění, mají se na nás obrátit.
A oni přišli. Spousty lidí. Někdy jsem přijal i 50 pacientů denně. Obvyklé byly případy malárie nebo zápal plic, dětská podvýživa (přijali jsme jich 16), průjmy z nedostatku čisté vody. Dokonce se objevil i jeden pacient s tuberkulózou. Pokračoval jsem, dokud nedošly zásoby léků.
Na dně s léky
Na začátku září jsme spotřebovali veškerou zásobu léků, proto jsem se vypravil do Piboru pro nové zásoby. Vyrazil jsem pěšky, ale záplavy byly ten rok obzvlášť rozsáhlé. Všechna zatopená místa, i dříve malé potoky, jsem musel nyní přeplavat. Skoro dva dny jsem střídavě šel a plaval, než jsem se do Piboru dostal.
Na cestu zpět se zásobami léků mi už Lékaři bez hranic dali člun.
Záchrana životů
Naše klinika skutečně zachraňovala životy. Uprchlíky v buši trápily opravdové nesnáze - nedostatek jídla, všudypřítomní komáři a špinavá voda.
Vzpomínám si na mladíka, který k nám přišel uprostřed noci s těžkou malárií. Křičel do tmy, jak ho svíraly křeče. Zkusili jsme ho uklidnit a já mu udělal rychlý test na malárii, který byl pozitivní. Začal jsem proto hned s injekcemi Artemetheru. To všechno pár chvil po půlnoci.
Měli jsme něco jako lůžkové oddělení. Problém byl, že jsme neměli kam takové pacienty uložit. Proto jsem zajistil, že zůstávali nedaleko, abych je rychle našel, až bych je chtěl prohlédnout nebo jim dát léky. Děti s malárií jsem nechával přímo u kliniky několik dní, dokud se u nich neprojevilo zlepšení stavu. Bylo pro mě důležité najít matky těchto dětí, abych se ujistil, že si pamatují, co jsem jim říkal o lécích, které musí nutně brát. Taky jsem musel dělat kontrolní prohlídky a někdy dávat pacientům nové léky.
Jeden zraněný přišel, když nám právě došla gáza. Musel jsem mu na ránu tlačit a pořád a pořád se snažit zastavit krvácení. Neměli jsme žádný fyziologický roztok, takže to nebylo snadné. Naštěstí se mi podařilo krvácení zastavit a několik dní poté se tento muž uzdravil.
Co kdyby?
Nikdo z těch, o které jsem se staral, nezemřel. Jediný mrtvý byl muž, kterého postřelili a který přijel příliš slabý, než abych mu mohl pomoci.
Ale to bylo na vzdáleném místě, takže je těžké říct, kolik lidí zemřelo, protože onemocněli a nemohli se k nám dostat, aby se léčili.
Myslím na ty, kteří uprchli na místa příliš vzdálená od mojí kliniky. Mezi lidmi, kteří žili poblíž kliniky, bylo hodně případů malárie. Co se asi tak stalo s lidmi, kteří se k nám nemohli dostat? Museli být v hrozné situaci!
Naše klinika nebyla perfektní, ale bylo to lepší než nic, a zachraňovali jsme životy.