Uprostřed ebolové krize

Bwera (Uganda), červen 2026
Lenka Františka Vaverová,
infektoložka Lékařů bez hranic

Asi přemýšlíte, jakou kvalifikaci potřebuje lékař, aby byl povolaný na krizovou misi epidemie eboly? Měl by to být zkušený odborník, infektolog s neporazitelnou imunitou a nervy z oceli? Já se směju, že mojí nejdůležitější kvalifikací je umět na zelené louce postavit stanový tábor a udržet ho v chodu. Jsem totiž bývalá skautská vedoucí.

Tady na ugandsko-konžské hranici ve městě Bwera, přímo na rovníku, stavíme místo tábora izolační jednotku a potenciální centrum na léčbu eboly. Mým úkolem je dohlédnout, aby bylo centrum pro pacienty a zdravotníky bezpečné a plně funkční – stejně jako jsem to kdysi řešila u táborů pro děti. Jen tu namísto šikovných tatínků a skautů mám tým logistiků, specialistů na vodu a sanitaci nebo místní řemeslníky a stavebníky, kteří z pár kusů dřeva postaví prakticky cokoli. Já – jako vedoucí zdravotnického týmu – mám teď na starost hlídat, aby stavba měla všechny parametry a vybavení potřebné na zajištění kvalitní péče – od zvonku u postele až po antibiotika pro komplikované případy.

Izolační centrum totiž není jen o stanech na zelené louce. Je o složitých rozvodech trubek s vodou a dezinfekcí k pokoji každého izolovaného pacienta. Je o tom, aby se nám v tropickém podnebí „neuvařily“ potřebné léky. Je o tom, že musíme mít zvlášť vybudovaná místa na nakládání s odpadem a vlastní kanalizaci, abychom skrze splašky nenakazili okolní obyvatele. Je o tom, že až vejdeme dovnitř červené zóny, celý prostor a jeho vybavení musí být zařízené tak, abychom se o izolované pacienty zvládli postarat během hodiny a nic při tom nepokazili nebo neomdleli. 

V nepropustném plastovém obleku se to víc než hodinu nedá vydržet a vnímání  prostoru je v té vší parádě na sobě dost omezené. Na oblékání takového ochranného obleku je mimochodem také zapotřebí zvláštní místnosti, kdy svlečení se všemi bezpečnostními kroky trvá i 20 minut.

Kdykoli přijdu za naším logistikem Lindsaym s dalším požadavkem, jen se smířlivě usměje a během chvilky vymyslí způsob, jak to zařídit. Je skoro jako zlatá rybka! Se zlatýma rukama... A nejenom on – jsou tu se mnou personalisté, epidemiologové, vedoucí zdravotní sestry podporující četný zdravotnický personál, farmaceutka, specialisté na komunikaci a tréninky zdravotníků pracujících v okolních vesnicích, ekonomové atd. Vzhledem k tomu, že Lékaři bez hranic v Ugandě poprvé působili už v roce 1986, mají zde tedy dlouhodobou historii. Mnoho z mých kolegů jsou rodilí Uganďané, což je při práci v pro mě neznámém místním prostředí obrovská výhoda.

A kdo jsou naši pacienti? Každý s možnými příznaky eboly: horečka plus prakticky cokoliv od bolesti v krku, hlavy, průjmu, zvracení, přes extrémní únavu a ekzém až po nevysvětlitelné krvácení. U většiny pacientů se však krvácivé příznaky rozvinou teprve v pozdním stádiu onemocnění (a někteří ještě dříve zemřou). Za tu dobu však mohou nakazit i stovky lidí. Tento virus sice zničí několik hodin na sluníčku či obyčejné mýdlo a voda, ale nesmírně nakažlivému viru stačí jen pár částic, které si zanesete třeba do oka, a už se ve vás nezastavitelně šíří.

S úsměvem zatím tvrdím, že jsem jedním z mála šťastlivců, kteří jsou na bezebolové ebola-misi, protože všechna naše podezření se nakonec prokázala jako jiné onemocnění. Na propustné hranici, kde rodiny často žijí na obou stranách, snad  máme vlastního anděla strážného, protože jsme zatím nepotvrdili jediný případ. Naším největším úkolem zde je, aby ten možný první pozitivní neprošel bez povšimnutí – mohl by totiž stát životy stovek lidí, jako se to stalo při epidemii před  několika lety v sousedním okrese.

A to také považuji za úspěch naší mise. Pokud za několik měsíců zboříme naše  pracně vybudovaná izolační centra (máme zde jedno velké a čtyři menší v okolních nemocnicích) a vrátíme se domů s tím, že jsme zachytili jen pár případů. Bude to totiž znamenat, že jsme při screeningu a izolaci odvedli dobrou práci!

Poznámka redakce:

V Ugandě jsme se soustředili na zabránění dalšímu šíření epidemie a i díky našemu fungujícímu zásahu zde bylo 9 týdnů od jejího propuknutí potvrzeno jen 20 případů. V červenci 2026 zde byl vyhlášen konec epidemie. Oproti tomu v Konžské demokratické republice je situace dál kritická. Epidemie v Kongu se stala vůbec nejrychleji se šířící epidemií eboly v historii a vyžádala si už tisíce potvrzených obětí.