Svědectví z nemocnice v Sýrii: „Těla byla všude – na stolech, na chodbách, na podlaze“

Ředitel nemocnice podporované Lékaři bez hranic popisuje hrůznou situaci, kdy toto zařízení v severozápadní Sýrii zaplavil příval pacientů po raketovém útoku na město v provincii Idlíb.

Na sklonku odpoledne nám nad hlavou kroužilo letadlo. Vyčkávali jsme. Zasáhne nás bombardování? Stanou se z nás čísla v anonymních statistikách mrtvých?

Asi ve tři odpoledne jsme uslyšeli ohlušující výbuch. Na nedaleké město dopadly tři rakety. Vybuchly v přelidněné čtvrti, kde vedle sebe žijí zoufalí místní obyvatelé s mnoha Syřany vysídlenými z jiných částí země.

Činžovní domy a obchody se během pár minut zřítily, zůstaly po nich jen trosky. Všude ležela roztrhaná těla a kusy masa. Takhle vypadá opravdový masakr. Byla to jatka.

Je těžké popsat takovou totální destrukci. Mezi lidmi propukla hysterie: nejdřív mezi rodinami, které začaly hledat své blízké, potom mezi lidmi, co začali shánět sousedy, a nakonec mezi námi zdravotníky.

Jen pár minut po prvním úderu k nám dorazilo pět raněných. K nám – do nemocnice s dvanácti lůžky, která má jediný operační sál.

Místo hlasů svolávajících věřící k modlitbě v mešitě bylo slyšet volání o pomoc. Lidé vyrazili hledat oběti útoku v troskách.

Příliv raněných neustával a nemocnice byla za chvíli přeplněná. Těla byla všude: na stolech, na chodbách, na podlaze.

Podlaha byla celá od krve. Zdravotnický personál a dobrovolníci se proplétali mezi raněnými a dělali, co mohli.

Během pár hodin po náletu jsme přijali více než 100 raněných, spousta z nich byly děti. Ošetřit jsme mohli jen 80 pacientů, dalších 50 jsme museli poslat jinam. S naším vybavením jsme jejich zranění nedokázali ošetřit.

Personál nemocnice podporované Lékaři bez hranic

Léčbu jsme mohli poskytnout jen lidem zasaženým střepinami, pacientům s ortopedickými zraněními a těm, co potřebovali amputace. Bohužel jsme museli odmítat pacienty s neurologickými nebo žilními zraněními, protože nám k tomu chybělo vybavení nebo specializovaný personál, např. neurochirurgové. Ti jediní mohou v takových případech pomoci.

Odmítání pacientů silně dolehlo na náš lékařský tým, který už tak byl pod obrovským tlakem.

Jedna žena přišla a hledala svého syna. Podle jejího popisu jsme ho dokázali identifikovat, bohužel už ale mezi mrtvými. Matka se zhroutila v slzách a odmítala identifikovat tělo. Měl jsem jedinou možnost: přinést jí synovo tričko.

Tahle tragická chvíle trvala jen pár vteřin. Pomáhal jsem kolegům třídit a přesouvat pacienty. Snažili jsme se poskytnout pomoc nejdřív těm nejvážněji raněným.

Všude sice byla krev, došly nám ale krevní konzervy. Lidé proto rychle darovali krev potřebným, přestože je vůbec neznali.

Když se setmělo, nebylo už možné hledat přeživší v troskách. V příštích dnech budeme hledat aspoň mrtvá těla.

Jako lékařský tým máme jedinou možnost: doplnit naše zásoby, dát dohromady zbytky naděje a připravit se na další tragédii.

Ranění proudili do nemocnice až do 19 hodin večer. Toto zařízení jsme podporovali od roku 2013, po tomto incidentu vyslali velkou dodávku léků a zdravotnického materiálu, aby doplnili zásoby vyčerpané masivním přílivem raněných.

Útok ze 4. června uzavřel tragický měsíc v dějinách syrského konfliktu. Jen na konci května ošetřilo jiné zdravotnické zařízení podporované Lékaři bez hranic 136 pacientů s příznaky otravy chlórem. Násilí v zemi nepolevuje a Lékaři bez hranic vyzývají k masivnímu posílení krizové pomoci syrským zdravotníkům v první linii této krize.

Na severu Sýrie bylo tehdy v provozu šest zařízení Lékařů bez hranic. Týmy během čtyř let konfliktu jsme vytvořili síť pro trvalou i jednorázovou podporu syrských lékařů napříč celou zemí. Trvale podporujeme více než 50 provizorních zdravotnických zařízení, zejména v obležených oblastech. Jsme také v kontaktu s více než stovkou dalších pro případ akutních krizí nebo nedostatku materiálu.