© Stéphane Coletti/MSF
03 Lis 17 03 Lis 17

Svědectví z Bangladéše: „Pokud je tohle ta lepší volba, ta druhá musela být učiněné peklo na zemi.“

„Na úzkém poloostrově právě teď žijí statisíce lidí namačkaných na sobě a snaží se najít střechu nad hlavou. V podstatě je to jeden obrovský slum - jeden z nejhorších slumů, jaké si umíte představit.“

Toto je svědectví Kate White, krizové koordinátorky Lékařů bez hranic v Bangladéši:

Nejsou tady téměř žádné latríny, takže si lidé provizorně natáhli plastové zástěny kolem čtyř bambusových tyčí, ale není místo, kam by mohl jejich odpad odcházet, kromě nedalekého potoka. Je to ten stejný potok, z něhož další lidé jen o pár metrů dál nabírají vodu k pití. Je jen otázkou času, kdy tato situace přeroste v obrovskou zdravotnickou krizi.

Někteří lidé používají oblečení svázané dohromady, aby si vytvořili alespoň provizorní přístřeší. Ale po dvou dnech přívalových dešťů a tropických bouřek odnesla voda část komunitních obydlí i se všemi osobními věcmi. Je to strašná situace, všude kolem vidíte spoušť a nepohodlí.

Mohu si jen představovat, jak hrozný musel být život v jejich vesnicích, když si vybrali toto. Pokud toto je lepší volba, jejich život tam musel být učiněné peklo na zemi.

Lidé jsou tak traumatizovaní, že nejsou schopni mluvit

Slyšela jsem vyprávět ženy, které po cestě sem přišly o své muže. Strávily mnoho dní na cestě se svými malými dětmi. Šly podél silnic, kde jezdilo mnoho aut v obou směrech. Některé z jejich dětí přitom srazilo auto a ony na místě zemřely. A budoucnost v bezpečí, kterou se se svou rodinou vydaly hledat, se v mžiku ztratila. To jsou osobní tragédie. Opakované příběhy podobné těmto můžete vynásobit 500 tisíc krát, a pak začnete chápat, jak trýznivá je tu situace.

Právě teď máme na našem oddělení malou holčičku, která je silně dehydratovaná a trpí tak vážnou podvýživou, že nedokážeme ani odhadnout, kolik je jí let. Přinesla nám ji žena, která ji našla odloženou u hraniční kontroly. Její rodinu nikdo nezná. My se o ni staráme a její zdravotní stav se každý den zlepšuje, ale kam půjde, až se uzdraví?

Slyšela jsem také strašlivé příběhy lidí, kteří zažili násilí na cestě. Některé případy násilí jsou tak extrémní, že se podepsaly na duševním zdraví obětí. Mluvím o pacientech, kteří nejsou schopni promluvit. Jsou tak traumatizovaní, že nedokáží komunikovat s okolním světem. Uzavřeli se do sebe, aby se se situací vyrovnali. Jsou to mladí lidé, kteří mají celý život před sebou, a neměli by zažívat takové věci.

Pacienti nechtějí opustit nemocnici

V současnosti tady máme dvě nejčastější nemoci – průjmová onemocnění nejrůznějšího typu a také vážnou dehydrataci. Víme, že když máme takové množství lidí s těmito potížemi, úzce to souvisí s hygienou, sanitací a  přístupem k pitné vodě .

Denně také přichází více než 100 pacientů, kteří potřebují ošetřit zranění, z nichž ne všechna byla způsobena násilím. Ke zraněním dochází při každodenním životě ve špatných podmínkách; kvůli nedostatečné hygieně se rány zanítí.

Lidé utíkali do Bangladéše postupně. Poslední velká skupina uprchlíků přišla v říjnu loňského roku a dodnes se s tím komunita v oblasti Cox’s Bazar vypořádává. To byl jen zlomek toho, co vidíme dneska. Tehdy jsme si mysleli, že jsme plně vytíženi – a nyní máme běžně okolo 115 pacientů na 70 lůžek.

Většina pacientů nechce odejít, když je propouštíme. Přeplněná nemocnice nabízí mnohem lepší životní podmínky, než jsou tam venku. Je pro nás velmi těžké posílat pryč bezbranné pacienty, když víme, že se vrací do nejistoty.

Lidé vědí, že mají dodržovat hygienu, ale nemají k tomu podmínky; nemohou si umýt ruce, protože není k dispozici čistá voda. Nemohou chodit na hygienický záchod, protože takové záchody tady prostě neexistují. Přidejte si k tomu pocit ztráty důstojnosti, který je doprovází, když všechno, co dělají, probíhá všem ostatním na očích. Doslova celý jejich život se odehrává na veřejnosti.

Je třeba jednat rychle

Potřebujeme řešit všechny základní problémy najednou ve spolupráci s ostatními organizacemi na místě. Jinak se nám nepodaří zastavit zdravotnickou krizi ohrožující velkou skupinu lidí. Je tady mnoho dobromyslných Bangladéšanů, kteří chtějí pomáhat, ale bohužel cesta do pekla je vydlážděna samými dobrými úmysly.  Přivážejí jídlo a oblečení a rozdávají ho z náklaďáku v přelidněné oblasti, což způsobuje, že tam všichni běží. Neexistuje žádná koordinace, všude je chaos a dochází ke zbytečným zraněním. Koordinace je opravdu nezbytná. Potřebujeme zajistit distribuci pomoci efektivně a bezpečně pro každého.

Pokud chceme pomoct co největšímu počtu lidí, musíme jednat rychle. Abychom během této krizové fáze zajistili vhodné sanitární podmínky, potřebujeme postavit 8 tisíc záchodů, to znamená jeden záchod na 50 obyvatel. Čím déle nám to bude trvat, tím vyšší je riziko vypuknutí nemocí způsobených znečištěnou vodou.  Denně potřebujeme dodat 2 miliony litrů pitné vody, abychom zajistili 5 litrů vody na osobu a den v jednom táboře. Potřebujeme obrovské množství jídla a materiální pomoci, abychom zabránili podvýživě. Potřebujeme, aby organizace poslaly do terénu zkušené pracovníky, kteří jsou schopni okamžitě zasahovat.

Čísla jsou to obrovská, a k tomu je třeba připočíst velké logistické problémy, protože přístupové cesty jsou omezené a všechno se musí dopravit pěšky. Všechno, co jde, se nosí na zádech po úzkých pěšinách a kopcovitým terénem, nahoru a dolů přes kluzké a blátivé pahorky. Je to velmi obtížné.

Optimista ve mně věří, že je možné zajistit alespoň základní podmínky pro zvládnutí situace. Rohingští uprchlíci, kteří se poslední měsíc usadili v těchto oblastech, nejspíš nikdy nepoznají komfort, jak ho znáte vy nebo já, a možná nikdy nebudou mít pevnou střechu nad hlavou. Ale určitě je možné zajistit jim lepší podmínky, než v jakých musí žít nyní.

Lékaři bez hranic v Bangladéši

Lékaři bez hranic pracují v Bangladéši od roku 1985. Poblíž provizorního osídleni Kutupalong v oblasti Cox‘s Bazar provozují Lékaři bez hranic zdravotnické zařízení, poskytující základní a urgentní zdravotní péči včetně lůžkového oddělení, a laboratoř pro rohingské uprchlíky a místní obyvatele. V reakci na příliv uprchlíků zvýšili Lékaři bez hranic své zdravotnické aktivity, dodávky vody a sanitaci.

Lékaři bez hranic působí také ve slumu Kamrangirchar v hlavním městě Dháka, kde poskytují psychologickou pomoc, plánované rodičovství, péči o těhotné a program na ochranu zdraví při práci pro pracovníky v továrnách.

Po vlně cílených násilností proti rohingským obyvatelům Rakhinského státu v Myanmaru uprchlo do Bangladéše od 25. srpna tohoto roku více než půl milionu lidí. Nejnovější příliv rohingských uprchlíků následoval statisíce Rohingů, kteří utíkali přes hranice v důsledku násilí v minulých letech.

Zobrazit větší mapu

{{{ labels.morehistories }}}