25 Bře 19 08 Led 20

Přichází chlapec, který týden v kuse doma plakal

Psycholožka Kateřina Šrahůlková strávila půl roku na své první misi v Jordánsku. Lékaři bez hranic tam poskytují psychologickou péči mimo jiné dětem uprchlíků ze Sýrie. Své zážitky zachytila ve třech blozích. Začtěte se do prvního z nich:

Pracovní týden je tady v Jordánsku situovaný mezi nedělí a čtvrtkem. Pátek a sobota jsou víkendové dny. Pacientů je každý den mnoho, ráda bych přiblížila osudy některých z nich. Jména a detaily záměrně neuvádím, abych ochránila jejich soukromí.

Neděle

S maminkou přichází patnáctiletá dívenka. Z války má těžce popálený obličej i část těla. Poté, co byla zraněna, zůstala několik dní zavřená v domě, než se k ní dostala pomoc. Na plastickou operaci rodina nemá peníze. Popálený obličej pro tuto dívku znamená, že se asi nikdy nevdá a nebude mít děti. Je velmi plachá, stydlivá, stažená a takřka nereagující. Mimika je minimální, zpočátku patrná masivní úzkost. Dle prvotní dokumentace dívenka sama v ničem nevnímá problém, o ničem nechce mluvit, přesto se její stav jeví jako velmi dramatický. Dle matky stále pláče. Po prvních patnácti minutách by se z nás pot dal ždímat jako při maratonském běhu. Jako tonoucí se chytáme minima informací, na které dívenka reaguje. Ke konci začíná reagovat i slovy, nejen pokývnutím hlavy, objevil se dokonce mini úsměv. 

Pondělí

Poprvé přišel na konzultaci s chlapcem kromě matky také otec. Chlapec je třináctiletý, dle informace matky. Sám neví, kolik mu je let. Usmívá se. Otec hovoří o dvou letech schovávání se před válkou ve své zemi, o neustálém střídání bydliště, o strachu a zoufalství, o snaze chránit a zachránit svoje děti. Je z něj cítit obrovské vyčerpaní a v očích má hrůzu, kterou zažil. Mrazí nás. V Jordánsku jsou už čtyři roky. Chlapec se dle svých slov občas bojí, dle rodičů se bojí stále. Dlouho se bál chodit do školy, chodit vůbec ven. Stále se bojí světel. Stále se bojí spát ve tmě. Má noční můry. Mluví o těžké práci na poli, aby pomohl rodině vydělat nějaké peníze. Na poli pracuje od svých devíti let. Podle jeho matky se ho tam pokusili znásilnit. Utekl. Rodiče hledají psychologickou péči také pro sebe.

Úterý

Přichází únava. Únava ze všeho. Ještě umocněná další koňskou várkou očkování, kterou jsem absolvovala po příjezdu do Jordánska. Přichází první jordánská pacientka. Děvčátko (dle dokumentace) zřejmě s poruchou autistického spektra. Dívenka je bystrá, ale mající neuvěřitelné množství zvláštností v chování, především taktilních a čichových. Je proto šikanovaná ve škole, děti se jí posmívají a maminka se trápí tím, že je její chování odlišné, že si na ni lidi venku ukazují, že se nedokáže ovládat. Stydí se. Pro dívku se takové chování nehodí. Těžce se mamince vysvětluje, že některé zvláštnosti v chování zřejmě nepůjdou odstranit a že se mohou při velkém tlaku měnit v jiné. Dívenka sama o sobě říká, že ví, že se chová jako „blázen“, ale že si nemůže pomoct. Být autistkou je těžké, ale být autistickou dívkou v těchto okolnostech musí být nepřestavitelně těžké.

Středa

Další otcové přichází na konzultace. Jeden vstoupil do pracovny a kouřil cigaretu. I když je zde zákaz kouření. Je to otec, u nějž je podezření, že svého staršího syna s bývalou ženou týral. Současné ženě se ho podařilo přesvědčit k návštěvě našeho zařízení po velmi dlouhé době. Přichází se dvěma dětmi. Mladší chlapec je víc než pravděpodobně dítětem s mentálním postižením, ani jedno z dětí aktuálně nekomunikuje verbálně nebo aspoň pomocí jednoslabičných slov (chlapci ve věku pět a osm let). Starší dříve komunikoval, po třech letech strávených s otcem a jeho bývalou ženou přestal. Mladší zcela nekontrolovaně zkoumá místnost, starší sedí úzkostně, bojí se i nejjemnějšího oslovení, má trhavé pohyby, strach v očích. Podmínka otce je pracovat s mladším synem, aby dovolil práci také se starším. To vše bylo sděleno mimo pracovnu, telefonicky manželkou.

Čtvrtek

Přemýšlím nad dalším včerejším chlapcem. Je to hoch, který přišel před dvěma týdny po urgentním telefonu, vmáčkli jsme ho mezi jiné pacienty. Týden v kuse doma plakal. S ním celá rodina, protože nebyl k utišení. Ve dne i v noci. Matka přišla s hmatatelnou zoufalostí ve tváři, ač z jejího obličeje byly vidět jen oči plné bolesti. S chlapcem jsme si povídali o jeho obavách. Bál se smrti, představa, že umírá, se mu vracela neustále jako živý obraz do hlavy a nedovolovala mu myslet na cokoliv jiného. Zemřel mu otec a nyní se nemůže zbavit představy, že jej v nejbližších dnech čeká totéž. Povídáme si o strachu obecně, o běhu života a smrti, jak asi smrt vypadá, jaké jsou jeho představy. Dělali jsme techniku bezpečného místa, imaginaci bezpečného místa v hlavě, kterou si může vyvolat sám, chlapec se do ní vrhá naprosto živelně, slíbil ji trénovat. Dostal také sešit a pastelku (ani jedno doma nemá) a mluvili jsme o možnosti nakreslit, co jej děsí. 

Další neděle…

Ve své práci jsme zvyklá i z Čech setkávat se často s těžkými situacemi dětí i rodin. Mívám zkušenost s tím, že některé životní příběhy mě zasáhnou víc a některé míň. Mám rozvinuté mechanismy, jak se snažím sebe sama chránit, co dělám pro sebe. Dnešní konzultace mě ale zasáhla jako už dlouho žádná. Ano, stále opakuju a vím, že jsem čekala, že životní příběhy dětí i jejich rodičů jsou těžké. Dnes přišla mladá žena s dvouletým děvčátkem. Řekla, že přišla deset dní po potratu. Byla ve čtvrtém měsíci. Potratila proto, že ji její muž bije. Ošklivě mlátí. Bojí se o své děti. Druhé má pouze sedm měsíců. Jakoukoliv pomoc, kterou v tomto směru můžeme poskytnout (obrátit se na úřady, které mohou zasáhnout), odmítala. Chtěla pouze konzultace pro sebe a své dítě. Ten den jsme měli další konzultace, tak nebyl čas to zpracovat. Cestou zpět do Irbidu mě to přepadlo. Chtěla jsem se poradit s kolegyní, co můžeme dělat a nebyla to schopna jí to ani povědět. Bezmoc je něco, co mnou hýbe vždy.

Pokračování příště…

 

{{{ labels.morehistories }}}