25 Bře 19 08 Led 20

Jak to bylo dál

Psycholožka Kateřina Šrahůlková strávila půl roku na své první misi v Jordánsku. Lékaři bez hranic tam poskytují psychologickou péči mimo jiné dětem uprchlíků ze Sýrie. Své zážitky zachytila ve třech blozích. V prvním z nich stručně přiblížila, čím procházejí někteří pacienti. Jak se jejich léčba a osudy vyvinuly po třech měsících, se dočtete v jejím druhém blogu:

Popálená dívka

Dívka s popálenou tváří přichází vždy neslyšně, vždy se svou matkou. Po třech měsících společné práce reaguje lépe, zpravidla však jednoslovnými odpověďmi. Verbální projev je absolutně minimalistický. Avšak neverbální projevy se zdají příznivější - už nesedí prkenně, má uvolněnější rysy v obličeji. Také oblečení se proměnilo, nosí poměrně zářivé barvy a výrazné vzory, při pochvale vždy ukáže plachý, ale zářivý úsměv. Chce být lékařkou. Učí se dobře a ráda. Špatné chování ze strany vrstevníků neguje, avšak matka o negativních zkušenostech s dětmi hovoří. Dívka sama je schopna mluvit či spíše reagovat na témata věnovaná pláči a smutkům a jak s nimi zacházet. Zpravidla však spíše poslouchá. Zajímají ji příběhy lidí se zraněními, s jizvami. To poslouchá velmi pozorně, občas se dokonce doptává. Jsme s ní nezvykle osobní. Mluvíme o vlastních jizvách. Zdá se, že na osobní příběh reaguje aktivněji než na cokoliv jiného. Při povídání o emocích spojených s jizvami pokyvuje hlavou, sama však nic nedodává.

Chlapec, jenž pracoval na poli…

Chlapec, který pracoval na poli, na němž zažil pokus o znásilnění, chodí každý týden. Když chodí s matkou, přichází vždy pozdě, když chodí s otcem, jsou u nás na čas. Matka začala chodit na skupinu matek. Otec opakuje zájem o skupinu otců.  Chlapec se vyjadřuje verbálně minimálně, často reaguje slovem „nevím“, avšak nepůsobí to jako snaha vyhnout se odpovědi, spíše za tím vnímáme jeho obavy. Matoucí je úsměv, který má vždy nasazen. Nabízíme řadu aktivit, do žádných se nechce pouštět, nechce hrát hry. Když se do aktivit pouštíme my, většinou je komentuje. Věřím, že i z toho má nějaký prospěch. Důkladněji řešíme co dělat, když se dostane do nebezpečné situace. Stěží je ochoten připustit, že existuje také varianta utéct. Rozhodně odmítá možnost sdělit to dospělému člověku a už vůbec ne policii. Je přesvědčený že by se tomu měl postavit jako chlap. Ale je to chlapec, je mu teprve třináct let. Poslední dobou vnímáme mírné uvolnění, větší zapojení alespoň v komentářích, málokdy v aktivitě samotné, v chování je stále patrná značná obezřetnost, opatrnost, odstup.

Děvčátko s autismem

Jedna z mála jordánských pacientek. Autistická dívka. Matka se po dohodě s námi rozhodla změnit školu. V předchozí se její dceři posmívaly snad všechny děti. Ona na to velmi prudce reagovala a tak rodina často ve škole řešila konflikty. S dívkou trénujeme reakce na provokace a posměšky. Povídáme si také o tom, co se dá s dětmi dělat, o čem s nimi povídat. Řešíme, jak uvolňovat napětí. Bavíme se o jinakosti, o tom, že být jiný neznamená být špatný. Rozlišujeme činnosti, které je výhodné a méně výhodné provádět před zraky ostatních. Konzultujeme i s rodiči. Ti snižují na dívku tlak a méně ji upozorňují na podivnosti v chování, upouští od trestů. Ustupují i psychosomatické obtíže dívky. Chodí nadšená, píše nám dopisy se srdíčkem a snaží se mě vyučovat arabštinu.   

Hoch, jenž nemohl přestat plakat

Chlapec, který nemohl přestat plakat, chodil s naprostou pravidelností a vždy včas. Už přestal. Jeho strach, že zemře, stejně jako zemřel jeho otec, se už po prvních setkáních začal pomalu zmenšovat. Chlapci dle jeho slov zabrala imaginace bezpečného místa a povídání o smrti, o jeho představě smrti a obavách s ní spojenými. Smutky a strachy zcela nezmizely, ale ihned po první intervenci se jejich intenzita snížila. Na dalších sezeních chlapec rád hovořil o výrobě nákladních aut z kartonového papíru a tématu smrti a strachům jsme se věnovali výrazně méně. Matka popisovala, že v prvních týdnech terapie chlapci pozitivnější nastavení vydrželo pouze v den konzultace, v pozdějších týdnech ale referovala mnohem lepší psychický stav i v průběhu dalších dnů. Doma si s matkou o jeho pocitech a obavách povídali, pravidelně se věnoval představě bezpečného místa, pravidelně vyráběl auta. Po deseti týdnech intenzivní práce jsme setkávání ukončili a domluvili jsme se na kontakt v případě potřeby. Na závěrečném sezení nás chlapec učil vyrobit nákladní auto.

Další pacienti

O dalších pacientech, které jsem popisovala minule, detailní informace nemám. Otec se dvěma syny se na klinice už neobjevil. Matka absolvovala několik sezení se starším chlapcem u kolegyně. Žena, která potratila dítě ve čtvrtém měsíci těhotenství kvůli násilnému chování manžela, dochází pravidelně ke kolegyni.

Pokračování příště…

 

 

{{{ labels.morehistories }}}