© MSF/Sacha Myers
12 Led 18 12 Led 18

Irák: „Vyprávím příběh svého syna, aby jiní mladí lidé nedopadli jako on.”

Shala žije se svojí rodinou v guvernorátu Sulajmáníja, v severním Iráku. Boje se sice nyní odehrávají  daleko od této oblasti, ale kvůli hospodářskému poklesu a příchodu více než 1 milionu vysídlených je na místě velice obtížné zajistit kvalitní zdravotní péči. Podle Shaly jsou zdravotní služby v Iráku špatné. Je ale velice spokojená s péčí, které se dostalo jejímu synovi v nemocnici v Sulajmáníja. Lékaři bez hranic tam vyškolili personál a zrekonstruovali jednotku intenzivní péče a pohotovost.

Jmenuju se Shala. Narodila jsem se v Sulajmáníja a je mi 53 let. Jsem učitelka. Už 27 let učím historii na střední škole. Vystudovala jsem univerzitu v Mosulu a jsem velice smutná z toho, co se tam stalo.

Mám dva syny, kterým je 16 a 17 let. Oba dva studují. Starší syn se jmenuje Armar a vyučuje se mechanikem. Bohužel kvůli nedostatku peněz už nemůžu své syny dále podporovat. Ti proto chtějí co nejrychleji dostudovat a začít pracovat.

Jsem strašně smutná a nešťastná z toho, co se stalo Armarovi. Krvácel do mozku a má poškozenou plíci. Doktoři mu včera vyndali hrudní drén, protože se jeho stav zlepšil. V nemocnici strávil už čtyři noci.

Sedmnáctiletý Armar na jednotce intenzivní péče v nemocnici v Sulajmáníja.

Vyprávím příběh svého syna, aby jiní mladí lidé nedopadli jako on. Aby se z toho, co se mu stalo, poučili.

Mladí muži v Iráku obvykle rádi řídí auto a jezdí hodně rychle, což je nelegální. Armarovi je jen 17 let, takže ještě nemá řidičský průkaz. Přesto si bez mého vědomí půjčil moje auto a vyrazil se svým kamarádem na projížďku. Jsem si jistá, že se jen chtěli pobavit. Bohužel ale syn jel příliš rychle a narazil do sloupu. Jeho kamarád zemřel a můj syn je v kómatu. Je mi jich obou moc líto. Kamarád mého syna zemřel v autě. Je mi z toho opravdu smutno.

Zjistila jsem, že systém poskytování zdravotní péče a služeb není v Iráku na potřebné úrovni. Například moje sestra podstoupila císařský řez v nemocnici v Kirkúku. Viděla jsem, jak špatné podmínky tam panují. Pokoj byl špinavý a zdravotní péče nebyla kvalitní.

I proto jsem byla překvapená, když jsem viděla, jaká je úroveň služeb tady. Nečekala jsem, že tady bude tak čisto a personál bude tak dobrý. Zaměstnanci jsou vzdělaní a empatičtí. Léky podávají v určenou dobu, bez zpoždění. Když přinášejí zdravotní pomůcky nebo nástroje, rozbalí je přímo před našima očima a pak je před našima očima i vyhodí. To jsem předtím nikde jinde neviděla.

Lékaři bez hranic působili v Sulajmáníja dva roky. Nejprve naše týmy zajišťovaly vodu a sanitaci v táboře Arbat pro vysídlené, následně jsme začali také poskytovat psychologickou péči v táboře Ashti a podporovat nemocnici v Sulajmáníja. Tam jsme vyškolili místní personál a zavedli mezinárodní procedury a standardy. V nemocnici jsme také zrekonstruovali pohotovost a jednotku intenzivní péče. Projekty v Sulajmáníja se podařilo koncem roku 2017 předat místním, kteří pokračují v poskytování profesionální zdravotní péče. Lékaři bez hranic aktuálně působí v Iráku napříč sedmi guvernoráty (Erbíl, Diála, Ninive, Kirkúk, Salaheddin, Anbár a Bagdád).

{{{ labels.morehistories }}}