© MSF
28 Úno 18 28 Bře 18

Co na té práci pro neziskovky vlastně je?

Blog Veroniky Černíkové, projektové koordinátorky v Súdánu

Tento text berte jako přátelskou radu, prosím. Je míněna pro vás všechny, kdo přemýšlíte o práci v nějaké neziskové organizaci. Je to takové upřímné „varování“ před tím, co vás čeká.

Nedávno jsem přijela na svou první misi s Lékaři bez hranic do Západního Dárfúru v Súdánu.

Lékaři bez hranic tady působí v malém zdravotnickém středisku v táboře pro vnitřně vysídlené v Krindingu. Naším cílem je poskytovat kvalitní bezplatnou lékařskou péči obyvatelům Západního Dárfúru. Spolupracujeme přitom s místním ministerstvem zdravotnictví. Právě teď se naše působení blíží ke konci a my se připravujeme na předání projektu.

Na misi působím jako koordinátorka projektu, což znamená, že jsem hlavně v kanceláři, ale také pobíhám po úřadech, nebo po areálu zdravotního střediska a řadu věcí koordinuji. Hodně času trávím také se „seznamem přání” různých oddělení: co je potřeba opravit, co se musí koupit, co chybí (přes sešity, tužky, k oplocení areálu, až po různé zednické práce v nemocnici). Někdy mám trochu času a sleduji sestry a doktory při práci. Je úžasné, kolik toho dokáží v tak skromných podmínkách, ve kterých by asi jen málokdo chtěl pracovat.

Ale zpět k tématu. Zhruba v době, kdy jsem přijela, začala jsem psát krátký seznam rad pro budoucí generaci spolupracovníků Lékařů bez hranic. Brzy se těch několik málo bodů změnilo na dlouhý soupis. Tady je…

Nepracujte v neziskovém sektoru, pokud nejste:

  • připraveni pracovat 24 hodin denně, sedm dní v týdnu
  • připraveni poslouchat příběhy o vyprazdňování, pohybu střev, domácích porodech v tukulech (zdejší tradiční domky), nebo třeba o zlomeninách a různých chybějících kostech, které jste na misi viděli (vím, že to může znít zajímavě, ale příběhy o otevřených zlomeninách nejsou něco, co bych chtěla u večeře slyšet). 
  • připraveni každý den vysvětlovat kuchaři, číšníkovi v restauraci nebo někomu z vašeho okolí, že opravdu nejíte maso. A že kuře je ve skutečnosti také maso.
  • připraveni sprchovat se nebo jít jen na záchod s čelovkou na hlavě
  • připraveni stát spolu se svými spolubydlícími každé ráno frontu na koupelnu (nebo na záchod)
  • připraveni vypít hektolitry čaje s různými lidmi (protože nabídka dobrého přeslazeného čaje se prostě neodmítá)
  • připraveni improvizovat – neexistuje nic, co by nešlo opravit lepicí páskou
  • připraveni bojovat o poslední čokoládovou tyčinku, a to i se šéfem mise!
  • připraveni na to, že všichni budou neustále zapomínat vaše jméno a po celou dobu vám budou říkat „khewaja” (cizinec) nebo vám dají nějaké místní jméno, takže po několika týdnech odpovíte „ano” na jakékoliv jméno (Veronika, Feiruz, Fatima, Venicia, V…???, Alain, Hannan…)
  • připraveni alespoň jednou v průběhu vaší mise strávit celou noc a den na záchodě (prostě neexistuje způsob, jak se na misi vyhnout střevní chřipce)

Prostě nejste připraveni.

"Nepracujte v neziskovém sektoru….Anebo radši jo, pracujte! Protože tahle zkušenost rozhodně stojí za to."

Ale víte co… Teď, když o tom tak přemýšlím, já tuhle práci prostě miluju a nedokážu si představit, že bych dělala někdy něco jiného. Možná to zní zvláštně, ale je fajn se ráno probudit a vědět, že mám před sebou spoustu výzev, e-mailů, setkání s úředníky, spolupracovníky, ostatními organizacemi…. a že tohle všechno budu muset zvládnout.

Ráda sleduji, jak se naše mise rozvíjí a vyvíjí: kolik jsme toho v krátké době dokázali, jak se zlepšují podmínky v nemocnici, jak pokračuje její rekonstrukce… Někdy si povídám s lidmi o jejich každodenním životě. Ne všechno v humanitární práci je o zachraňování životů. Někdy je to také o tom být tady a naslouchat.

Jako projektová koordinátorka často přicházím do kanceláře první, a jsem poslední, kdo z ní odchází. Když se ale na konci dne tým vrací zpět z nemocnice a přináší zprávy, jsem vděčná za to, že toho můžu být součástí. Sice ne jako zdravotník, ale pořád věřím, že jsem důležitým článkem k tomu, aby vše fungovalo tak jak má.  

Práce v humanitární oblasti není snadná, ale poskytne vám pocit, který lze nalézt jen u málo jiných zaměstnání. Vidíte, že pomáháte dělat svět trochu lepším místem - aspoň pro těch pár lidí, kterým pomoci můžete.

Takže na závěr: Nepracujte v neziskovém sektoru….Anebo radši jo, pracujte! Protože tahle zkušenost rozhodně stojí za to.

Veronika Černíková pochází z Ostravy, ale posledních pár let žije většinou v zahraničí. Po studiích ve Švédsku začala pracovat pro různé neziskové organizace v Iráku, Jemenu a Súdánu. V současné době pracuje jako koordinátorka projektu pro Lékaře bez hranic v Súdánu.

air max 90 essential sale

{{{ labels.morehistories }}}