{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Uganda: „Přežil jsem ebolu.“
I když ebola od svého objevení v roce 1976 zabila jen okolo 1.500 lidí, virus je stále spojován s hororovými příběhy vyprávěnými ve filmech a knihách. Ugandský ošetřovatel Kiiza Isaac (42) chce překonat stereotypy a popsat skutečnou podobu této krvácivé horečky, proti níž sice neexistuje lék, ale jíž přesto mnoho lidí přežilo.
Kiiza Isaac se v roce 2007 ve svém domovském okrese Bundibugyo na západě Ugandy nakazil ebolou. Nemoc přežil a může o ní vyprávět. Rozhodl se také pomáhat jiným lidem ve stejné situaci a v těchto dnech působí v sousedním okrese Kibaale, kde na konci července propukla další epidemie eboly.
Epidemii eboly je někdy obtížné včas odhalit, protože příznaky připomínají jiné nemoci. Jak začala epidemie v Bundibugyo?
V srpnu 2007 propukla v Bundibugyo neznámá nemoc. Rychle stoupal počet mrtvých a do zdravotních středisek přicházeli lidé s vysokými horečkami, bolestmi břicha, zvracením, průjmy a únavou. Léky proti malárii na nemoc nezabíraly.
Co jste v té době dělal?
Byl jsem ošetřovatelem ve zdravotním středisku v Kikyo v okrese Bundibugyo. O nákaze bylo informováno ministerstvo zdravotnictví, do oblasti přišli epidemiologové a doporučili hospitalizovat pacienty.
Jak lidé reagovali?
Lidé nevěděli, co se děje – mysleli si, že nakažení byli očarováni. To pokračovalo až do října, kdy jsme ve středisku v Kikyo měli 18 pacientů.
Byl jste v kontaktu s pacienty?
Odebíral jsem jim vzorky krve. Nakazil jsem se ebolou, protože jsme neměli dost ochranného vybavení. V té době jsem o tom ale nevěděl. Projevily se u mě stejné příznaky jako u pacientů. Odebrali mi vzorky krve, které však vyloučily malárii. Pořád jsem měl horečku a byl jsem nemocný celé tři týdny. V polovině listopadu jsem dostal zprávu z laboratoře – nakazil jsem se ebolou. Byla to nová varianta viru, nikoliv typ Súdán nebo Zair. Pojmenovali ji ebola typu Bundibugyo.
Jak epidemie probíhala?
Lékaři bez hranic přijeli do Bundibugyo a v Kagadi provozovali podobné zdravotní středisko, jako je to současné. Bylo do něj přijato mnoho pacientů. Já díkybohu přežil. Po uzdravení jsem se přidal k Lékařům bez hranic a ministerstvu zdravotnictví a podílel se na péči o pacienty až do 2. února 2008, kdy byla epidemie v okrese Bundibugyo oficiálně prohlášena za skončenou.
Jak na tom byla vaše rodina? Virus se přenáší přímým kontaktem (tělními tekutinami) a vy jste nejprve nevěděl, že jste nakažen – byli tedy také ohroženi…
Byl jsem hlavou rodiny a moje nemoc ještě nebyla odhalena. Ebolou se tak nakazily i moje tři děti. Všichni jsme přežili. Ale můj bratranec, který byl také ošetřovatelem v Kikyo a staral se o mně, se také nakazil, byl převezen do nemocnice a 3. listopadu tam zemřel, ještě před potvrzením mých laboratorních testů.
Jak tato zkušenost změnila váš život?
Když jsem se uzdravil, staral jsem se o jiné pacienty a poskytoval psychosociální pomoc, dokud epidemie nepominula. Teď pracuji jako ošetřovatel v nemocnici v Bundibugyo. Když se na konci července objevila epidemie v Kibaale, Světová zdravotnická organizace (WHO) požádala, aby z našeho okresu přijel tým sedmi lidí, kteří působili v izolačních centrech v roce 2007. Takže teď pomáhám WHO a ministerstvu zdravotnictví.
Co si mohou pacienti odnést z vašeho vyprávění? Není těžké překonat stigmatizaci?
Vysvětlujeme pacientům, že je to nemoc a nemá to nic společného s čarodějnictvím. Neměli by se bát. V případě epidemie musí lidé jen omezit kontakt s tělními tekutinami. Když se nemocní uzdraví, po 21 dnech už jsou zcela bez eboly. Lidé by se jich neměli stranit, měli by žít normální život.