Vzpomínky na Dárfúr

Viktor, koordinátor projektů, vzpomíná na mise ve městech Zalingei (prosinec 2024–duben 2025) a Um Baru (srpen 2025–leden 2026) v Súdánu

Um Baru 

Pouštní krajina kolem Um Baru. Písek, tráva suchem zbarvená do zlata, skalnaté pahorky, pasoucí se velbloudi.

Když RSF (Jednotky rychlé podpory) poprvé obsadili Abú Gamru, druhý den na ně zaútočilo 400 jezdců na velbloudech, koních a motorkách. Kmen Zaghawa, bránící svou zem, přinutil RSF k ústupu. Bezstarostná oslava vítězství se ale stala snadným cílem dronů. 

Lidé žijí všude, kde se dá. V pevnostech, budovaných z rákosí a trní, podél tzv. „vádí“, tedy říčních koryt, v nichž je voda jen několik měsíců v roce. 

V noci se všechno schová do úplné tmy. Lidé věří, že světla přitahují drony, a tak se svítí jen na nebi. Velké hvězdy. Mléčná dráha. Když vyjde měsíc, v písku na zemi se některé kamínky lesknou. 

Děti naší kuchařky se zprvu bály pletených medvídků, přivezených z pražské kanceláře Lékařů bez hranic, ale brzy si s nimi někam zalezly a bylo slyšet, jak za ně mluví vysokými hlásky. Co si asi medvídci povídali? Měsíc po bombardování z dronů a měsíc předtím, než celá vesnice utekla do pouště před pozemním útokem RSF. 

Dvě starší děti z Abú Gamry, raněné při útoku dronů, putovaly 4 dny na oslících, než mohly být ošetřeny v nemocnici na čadské straně hranice. Zraněného tátu musely nechat doma. 

Podařená operace posunutých kostí zlomené ruky našeho strážného. Dorazil k nám asi týden po pádu z koně, splašeného na útěku před střílejícím oddílem RSF. 

Pád obleženého Fáširu. Úzkost súdánských kolegů, kteří čekali, až se ozvou ti, kteří tam zůstali až do konce. Přicházely ale jen zvěsti o vraždění a masových hrobech. Co se stalo s dvěma bratry mého zástupce? Naděje přišla se zprávou s žádostí o výkupné. Rodina zaplatila. Další zpráva už ale nepřišla. Nikdy. 

Sdílené video ze sousední nemocnice ve městě Kornoi. Bomba zasáhla konzultační místnost v čase vyhrazeném k péči o těhotné. Nemocnice mají střechu jenom z vlnitého plechu. 

Náš logistik nechal své rodiče a bratra v malé vesnici, která se ocitla v křížové palbě mezi postupujícími Jednotkami rychlé podpory (RSF) a Spojenými silami (Joint Forces – koalice ozbrojených skupin bojujících v Dárfúru proti RSF). Po několika dnech volání někdo zvedl bratrův telefon. Řekl jen, že ho zastřelil a má jeho mobil. Po dalších několika dnech se ale bratr objevil, okradený o všechno, ale živý. I rodiče jsou v pořádku. Čtyři sousedé zahynuli.

Zalingei 

Jak zakázat dětem hrát si v bývalých kasárnách, kde po bojích leží spousta nevybuchlé munice? Čím víc plotů, tím lákavější výprava. A navíc jsou tam k nalezení věci, které můžou prodat. Když mají štěstí. 

Súdánská armáda vybombardovala dům, kde se podle chybného udání měli nacházet velitelé RSF. Ale zabili jen mámu a jedno její dítě. Další dvě děti byly přivezeny k ošetření do nemocnice. Na těle jen drobná zranění. A na duši? 

Naše nemocnice v Zalingei je oázou klidu, kde i po zuby ozbrojení vojáci na požádání odkládají zbraně u brány, protože tady vládnou lékaři. Čtyři měsíce po mém odjezdu, ve vražedném konfliktu dvou rodin, z nichž jedna přivezla svého mrtvého a druhá raněného, někdo z té první vhodil granát do sálu příjmového oddělení. 

Loučení v Zalingei. Bubnování, šťastné tváře tanečnic a zpěvaček. Poslední věty před odjezdem: „Zase se někdy potkáme.“  „Jo, jestli přežijeme.“