Svědectví Ašrafa Afifiho, operátora radiokomunikací Lékařů bez hranic v Gaze 

Přestože míra násilí po vyhlášení příměří v říjnu 2025 poklesla, jsou Palestinci v Gaze nadále zabíjeni, zraňováni a nuceni opouštět své domovy kvůli přetrvávajícím útokům ze strany Izraele. Podle palestinského ministerstva zdravotnictví bylo od 11. října 2025 zraněno více než 3 500 lidí. Jen v červnu 2026 bylo zabito 121 osob, což z něj činí dosud nejsmrtelnější měsíc letošního roku. Slovo „příměří“ ztratilo svůj význam a životy civilistů jsou i nadále ignorovány. 

Násilí se nevyhnulo ani našim zaměstnancům v Gaze. Někteří z našich kolegů byli postřeleni ve svých stanech, přišli o členy rodiny, ve strachu uprchli ze svých domovů nebo jim domovy zničily letecké útoky. V březnu byla zdravotní sestra Lékařů bez hranic svědkem toho, jak při leteckém útoku zemřel její čtyřletý bratranec. V červnu uvízl náš kolega spolu se svou ženou a dcerou v autě, které se dostalo pod palbu izraelských sil. Jiný zdravotník přišel o veškerý majetek, když musel uprchnout ze svého přístřešku spolu se svým hendikepovaným bratrem. Vdova, jejíž manžel byl řidič Lékařů bez hranic, dnes žije poblíž tzv. žluté linie, která odděluje území okupované izraelskými silami od zbytku Pásma Gazy. Každé ráno ji budí zvuk ostřelování a jednou ji probudily kulky dopadající přímo na její matraci. 

Nejde o ojedinělé případy. Jsou součástí reality, ve které humanitární pracovníci ani civilisté nejsou v Gaze nikdy skutečně v bezpečí. 
 
V následujícím svědectví popisuje operátor radiokomunikací Lékařů bez hranic Ašraf Afifi, jak byl v červnu 2026 vážně zraněn střelbou z izraelského dronu. 

© Nour Alsaqqa / Lékaři bez hranic

Obyčejný pátek 

Seděl jsem ve svém stanu jako každý obyčejný pátek. Tedy pokud se během genocidy vůbec dá mluvit o obyčejném dni. Můj syn Adam si venku pouštěl draka. Najednou za mnou přišel a řekl: 

„Tati, vedle nás dopadají kulky.“ 

Nevěřil jsem mu. Vyšel jsem ven, ale nic zvláštního jsem neviděl. Myslel jsem si, že si to jen představuje. 

Nepřikládal jsem tomu větší význam. Řekl jsem si, že to by se mohlo stát s pravděpodobností jedna ku milionu. Není se tedy čeho bát a vrátil jsem se zpátky do stanu. 

Najednou jsem uslyšel ostrý zvuk, jako když někdo udeří kladivem do dřevěného stolu. Vyšel jsem z koupelny a uviděl svou ženu, která vypadala vyděšeně. 

Rozhlížel jsem se po stanu, kam kulka dopadla. V tu chvíli jsem ucítil prudký náraz do boku, jako by mě někdo udeřil dřevěnou holí, a znovu jsem uslyšel ten stejný zvuk – jako úder kladiva do dřevěného stolu. Okamžitě jsem věděl, že mě zasáhla kulka. Moje žena stála hned vedle mě a hlasitě vykřikla. Podíval jsem se dolů. Bok jsem měl celý od krve. 

„Zasáhli náš stan“ křičela. „Něco udeřilo a celý stan se otřásl.“ 

Od začátku genocidy jsem nikdy nepodcenil žádné varování. Jakmile jsem cítil nebezpečí, i kdyby bylo kilometr daleko, okamžitě jsem odvedl své děti pryč. Tentokrát jsem ale udělal chybu. Poprvé od začátku genocidy jsem byl neopatrný. 

„Kdyby se něco stalo a já začal ztrácet vědomí, nedovol, abych omdlel. To je to nejdůležitější,“ řekl jsem bratrovi, když jsme jeli do nemocnice a já si tiskl ruku na ránu. Pak jsem zavolal svému příteli a kolegovi Bilalu Abu Saadovi. „Postřelili mě. Jedu do Násirovy nemocnice.“ 

V hlavě jsem si říkal, že to nebude nic vážného. Viděl jsem na boku dvě dírky blízko sebe. Myslel jsem si, že kulka proletěla skrz – nic, čeho bych se měl bát. Jenže bolest byla strašná. Opravdu strašná.  

Bratr se na mě podíval a řekl: „Na zádech máš krev. Otoč se.“ Otočil jsem se a nadzvedl si tričko. „Je to zezadu,“ řekl. „Kulka ti vnikla do zad.“ 

Veškerá odvaha mě v tu chvíli opustila. Došlo mi, že kulka prošla zády a vyšla bokem. Okamžitě jsem pochopil, že je to vážné. Začal jsem myslet na ledviny, slezinu a další orgány. Začal jsem cítit otupělost v rukou i v obličeji. Po chvíli se mi začalo těžce dýchat a svět kolem mě se pomalu nořil do tmy. 

Bratr mě plácal po tváři a opakoval: „Neusínej.“ 

Byla to nejdelší cesta mého života, jako cesta bez konce. Přestože jsem po té silnici jel už nesčetněkrát, tentokrát se zdála nekonečná. Plná kolon, zastavování a překážek. 

Po dlouhé cestě jsme konečně dorazili k severnímu vchodu nemocnice. 

Před pohotovostí stál muž a řekl mi: „Vystupte.“ Snažil jsem se vystoupit, ale nedokázal jsem to. Bolest byla nesnesitelná. „Nemůžu vystoupit. Jsem zraněný,“ odpověděl jsem. 

„Nemáme nosítka,“ řekl. „Zkuste to, podržím vás.“ 

Chtěl jsem na něj zařvat: „Co po mně chcete? Vždyť nemůžu chodit!“ 

Nakonec jsem se o to pokusil. V tu chvíli někdo přivezl z pohotovosti nemocniční lůžko. Položil jsem se na něj a odvezli mě dovnitř. 

Připadal jsem si jako ve filmu. Ležel jsem na zádech, vezli mě chodbou a já sledoval stropní světla. 

© Nour Alsaqqa / Lékaři bez hranic

Dorazili jsme na rentgen. Přisunuli moje lůžko vedle vyšetřovacího stolu a řekli: „Přesuňte se.“ Myslel jsem, že mi pomohou nebo mě zvednou. Místo toho mě nechali, abych se z jednoho lůžka na druhé přesouval úplně sám, zatímco jsem se svíjel bolestí jako had. Říkal jsem si: Dělají to schválně? Je to pro moje zdraví? Nebojí se, že mám vnitřní krvácení a pohyb všechno ještě zhorší? 

Pak mě odvezli na ultrazvuk. Nikdy předtím jsem na něm nebyl, ale vzpomněl jsem si, jak moje žena čekala naši první dceru a lékař stejným přístrojem zjišťoval, jestli máme holku nebo kluka. 

Tak jsem zažertoval: „Tak co to bude? Kluk, nebo holka?“ Člen personálu se na mě podíval a řekl: „Jste postřelený a ještě vtipkujete?“ 

Odpověděl jsem: „Vy mě neznáte. Já si dělám legraci právě v těch nejhorších chvílích.“ 

Potom mě poslali na CT. Když bylo vyšetření hotové, stál nade mnou Bilal, první člověk, kterému jsem po postřelení volal. 

Podíval se na mě a řekl: „Tak už bylo dost rozmazlování. Vstávej.“ To mě zahřálo u srdce. V tu chvíli jsem pochopil, že mi nehrozí žádné vážné nebezpečí. 

Ještě ten večer jsme se vrátili do našeho stanu. Sedl jsem si asi dva metry od místa, kde mě postřelili. Myslel jsem si, že se budu bát vrátit na místo, kde jsem málem přišel o život. Když mi lékař řekl: „Nemusíte vůbec zůstávat v nemocnici,“ nejdřív jsem si oddechl. „Díky Bohu. Nechci tady být.“ Pravda ale byla taková, že jsem se bál vrátit zpátky do stanu. 

O tři hodiny později jsem tam přesto seděl. Na stejném místě. Jako by se nic nestalo. Celý ten zážitek byl neskutečný. Nikomu bych ho nepřál. 

© Nour Alsaqqa / Lékaři bez hranic