Proč je ta bělošská doktorka tak dojatá?

Jako anestezioložka ve středoafrickém Bangassou se setkávám s pacienty a pacientkami s nejrůznějšími diagnózami – od zánětu slepého střeva až po průstřely krku. Ne všechny příběhy končí dobře, a právě proto si tolik vážím těch, které dobrý konec měly. 

Jednoho odpoledne si mě zavolali na urgentní příjem k pacientce v bezvědomí. Osmnáctiletá dívka v osmém měsíci těhotenství prodělala eklamptický záchvat. Laicky řečeno, je to smrtelná forma těhotenské epilepsie, která vyžaduje okamžitý císařský řez. 

Během několika minut jsme ji převezli na operační sál. Porodník provedl císařský řez, ale dítě bylo už několik hodin mrtvé. Boj o život mé pacientky teprve začínal a zdaleka nebylo vyhráno. 

Nikdy nezapomenu na pohled jejího otce, když jsem mu vysvětlovala situaci. Váš vnuk zemřel, vaše dcera je v kritickém stavu a následující hodiny rozhodnou o tom, zda přežije. Snažila jsem se mluvit co nejcitlivěji a s respektem, přesto to bylo sdělení, které si většina rodičů nechce ani představit. O to více mě zasáhlo, když mi zcela upřímně poděkoval za péči a za snahu zachránit jeho dceru. 

Když jsem ten večer šla spát, nebyla jsem si jistá, jestli pacientku druhý den na jednotce intenzivní péče ještě najdu.  

Našla jsem ji. Její stav byl stále velmi vážný, ale žila. Jako by její tělo sbíralo síly. Třetí den, když jsem přišla na vizitu, seděla na posteli a snídala. Jako by se nic nestalo. A trochu nechápavě se dívala, proč je ta bělošská doktorka tak dojatá. Přiznávám, ukápla mi slza. 

O týden později odešla domů a já jsem si znovu uvědomila, jak hluboký smysl naše práce má. Bez péče, kterou v oblasti Mbomou poskytují Lékaři bez hranic, by tato dívka zemřela – stejně jako mnoho dalších pacientů. Neděláme zázraky. Ale přinášíme naději.

Kateřina Benešová, anestezioložka