Hodně jsme se naučili o tom, jak postupovat co nejefektivněji

Článek vznikl pro nové vydání našeho časopisu Bez hranic. Můžete si ho poslechnout také v audio verzi.

Reena Sattar v epicentru současné epidemie dělala měsíc výběrová řízení, zaučovala nově přijaté místní zaměstnance a zajišťovala pro ně školení bezpečnosti a ochrany zdraví v kontextu krizového zásahu proti ebole.  

Na misi zaměřené na ebolu jsi byla třikrát: v roce 2015 v Sieře Leone, v roce 2018 v Kongu a letos ve stejné zemi znovu. Vidíš mezi nimi rozdíl?  
V mnoha ohledech byla tato mise podobná mé první misi zaměřené na ebolu, protože ani na virus Bundibugyo nemáme léky ani vakcínu, podobně jako u viru Ebola v letech 2014 – 2015.  

Rozdílem je, že jsem tentokrát naskočila do zásahu hned na začátku, pomáhala jsem s náborem více než 200 pracovníků. Dalším důležitým rozdílem je, že jsme se za posledních deset let hodně naučili o tom, jak postupovat co nejefektivněji. Například jsme přešli od používání chlorované vody k mytí rukou na používání mýdla a vody, což je stejně účinné, ale z hlediska zásobování mnohem jednodušší.  

Také jsme se naučili, jak zapojit místní komunitu do reakce na epidemii už od samého začátku – prostřednictvím konzultací, účastí zástupců místních obyvatel například při zahájení výstavby centra pro léčbu eboly (ETC) nebo zajištěním bezpečných a důstojných pohřbů. To zvyšuje důvěru místní komunity a v konečném důsledku znamená, že můžeme zachránit více životů.

Měla jsi strach? 
Neměla. S ebolou už mám zkušenost, vím, jak se chránit. Samozřejmě pak přijdou momenty, kdy si promnu oči a nemůžu si vzpomenout, kdy jsem si naposledy myla ruce a na co jsem sahala... Zároveň jsem se ale nemusela pohybovat v ulicích, chodit na trh nebo jezdit přeplněnými autobusy, kde je riziko nákazy veliké. Mnohem víc se bojím létání, takže dostat se na projekt a pak z něj byla za mě ta nejhorší část!

Narazila jsi na stigmatizaci pacientů?  
Ebola je v Kongu endemická a za posledních 50 let se v zemi šířila několikrát. To ale neznamená, že stigmatizace neexistuje – v Evropě například trvalo desítky let, než jsme se popasovali se stigmatem kolem HIV. V Mongbwalu navíc epidemie nikdy dříve nevypukla, takže místní lidé viděli pacienty a přeživší poprvé. Nepohybovala jsem se v komunitách, takže neznám příběhy přeživších. Vím však, že naši místní zaměstnanci na stigmatizaci naráželi – někdy s nimi odmítali přijít do kontaktu i členové jejich vlastní rodiny.  

Mění se tvé pocity časem? 
Nemění. Když vidím nemocné, jejich rodiny nebo i celé komunity zasažené ebolou, cítím hluboký smutek. Je to strašná nemoc. Postihuje spoustu lidí a my nejsme schopni všechny zachránit. Vyrovnává to ale obrovská radost pokaždé, když se se pacient uzdraví. 

Reena Sattar, HR koordinátorka, Mongwalu (Ituri), Konžská demokratická republika