29 Čvn 19 29 Čvn 19

Neuvěřitelné pouto v Jemenu

Na pozadí jemenského konfliktu vypráví finská epidemioložka Marissa o blízkosti, kterou zažila při návštěvě tamní rodiny.

Mít přehled o čase není v Jemenu jednoduché. Na rozdíl od domova je tady víkend ve čtvrtek a v pátek. Navíc se pořád děje něco nového a měsíce ubíhají jako týdny.

S každým novým týdnem jsou mi zdejší lidé, jazyk a zvyky bližší. Nejlépe vám to vysvětlím na jedné z mých nejmilejších zkušeností.

Rodina

Kvůli potvrzenému případu záškrtu jsme s naším mobilním týmem vyrazili do domu místní rodiny, abychom ji vyšetřili a pobavili se s jejími členy o zdraví. Přijeli jsme k zchátralému domu a vstoupili uzounkými dveřmi do malého pokoje v prvním patře budovy. Tahle malá místnost byla domovem zhruba osmičlenné rodiny.

Posadili jsme se na tvrdou podlahu skromného, prázdného a temného pokoje, který vypadal jako sklep. V jednom rohu ležely deky a v pokoji bylo jen jedno malé zamřížované okno bez skla.

Okolo mě seděla skupina spokojených dětí, vstřícná rodina a pár sousedek. Neviděla jsem celé obličeje žen, jen jejich oči, ale i tak mohu říct, že se na mě usmívaly. Když jsem si ženy prohlížela, chtěla jsem pochopit jejich osobnost skrytou za černým závojem. Kdo jsou a jak vypadají? O čem sní a v co věří? Čím si prošly?

Náš lékař ženy vyšetřil, aby zjistil, zda nevykazují známky nemoci. Hodně se styděly. Prohlížely si můj neznámý a cizokrajný obličej stejně jako já ten jejich. Nemluvily jsme stejným jazykem a pocházely jsme, dalo by se říct, ze dvou odlišných světů. Ale už jen proto, že jsme všechny ženy, jsem cítila velmi silné, nevysvětlitelné pouto.

Neuvěřitelné pouto

Nakonec jsme v rodině strávili několik hodin hrou s dětmi v dobré náladě – zároveň jsme si přitom povídali o záškrtu: jak se před nemocí chránit dodržováním správných hygienických návyků nebo jak rozpoznat známky a symptomy infekce.

Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že jsem právě strávila odpoledne s dobrými přáteli nebo rodinou.

Je neuvěřitelné, jaké pouto mohlo vzniknout s úplnými cizinci, se kterými jsem se mnohdy nedokázala ani domluvit. Přišlo mi, že není potřeba mluvit a že rozdíly mezi námi jsou nepodstatné.

V podstatě jsme všichni stejní. Záleží nám na vlastním zdraví a zdraví našich blízkých. Rádi se smějeme, vtipkujeme a  hrajeme si s dětmi. A tady žije tahle rodina s tím málem, co má, v zemi rozervané konfliktem a nemocemi. A přece si na to umí zvyknout a žít každodenní život.

{{{ labels.morehistories }}}