11 Srp 19 12 Srp 19

Deník z Jemenu – díl první: Dilema

Vprostřed běsnící války a zkolabované ekonomiky musí Jemenci dělat stále více nemyslitelných rozhodnutí. S jedním takovým se setkala i lékařka Georgina Woolveridge, když se svým týmem bojovala za záchranu malého pacienta.

Zatímco kráčím na pohotovost, odráží se chodbou výkřiky. Tohle není neobvyklé – všechno důležité v Jemenu se říká o decibely hlasitěji, než je běžné – ale tohle je ještě hlasitější. Naštvané. Spěcháme.

„Mám doma 10 dětí – je lepší, když umře jedno než všech deset!“

Před sebou vidíme křičícího muže. Překladatel začíná vysvětlovat, ale já už jsem pochopila mužovu řeč těla. Divoká gestikulace, pohled v jeho očích: je pobouřený. Vypadá jako člověk zahnaný do kouta.

Záplava pacientů

Pracovní týden v Jemenu začíná v sobotu a je jisté, že bude rušná. Chodby jsou zaplavené pacienty, kteří čekají na ambulantním oddělení provozovaném vládou a naše vlastní pohotovost přijímá jednoho pacienta za druhým.

Naše lůžkové oddělení je nejplnější, co jsem ho kdy viděla, s pacienty z předchozích dnů. O víkendu přicházejí více nemocní pacienti než v týdnu a často přicházejí později. Situaci pravděpodobně zhoršil nedávný nedostatek benzínu.

Muže obklopuje nejrůznější personál, za kterým stojí jeho žena a třímá balíček dek.

Známe se, tyto deky a já, z resuscitačního pokoje před hodinou. Čouhá z nich malá vyhublá ruka, třese se nespravedlností, zatímco já stojím vedle a kroutím hlavou.

Jeho dech je rychlý, srdce buší jak o závod, zatímco horečka oslabuje jeho podvyživené tělo vážící skromných 3 200 gramů v pěti měsících. To je méně než polovina váhy, kterou by měl v tomhle věku mít.

Energie, která neodpovídá jeho velikosti

Ale křičí s takovou energií, která neodpovídá jeho velikosti. Podle jeho matky to trvá už přes tři měsíce, od té doby, co se jí přestalo tvořit mléko.

Jedenácté dítě chudých rodičů z jemenského venkova. Mají velké obtíže sehnat pro něj jídlo. Nejenže hladoví, ale kvůli obtížné dostupnosti zdravotní péče od počátku konfliktu, není ani očkovaný.

Před hodinou jsme bojovali za jeho stabilizaci a nasadili mu antibiotika, vážná podvýživa ho vystavila riziku oportunní infekcí (infekce, které doprovázejí jiná primární onemocnění). Bohužel, šlo o dočasná řešení komplexního problému. Potřebuje se dostat do terapeutického výživového centra, a to nejbližší je vzdálené hodinu cesty po silnici.

darujte

Pomozte nám poskytovat zdravotní péči v zemích, které zasáhl konflikt.

Informovali jsme jeho matku a začali zařizovat převoz. Přidávali jsme další díl do rozehraného Tetrisu, který hrajeme s naší jedinou sanitkou. Nejlepší plán, co jsme v tu chvíli měli.

„Není to poprvé.“

V terapeutickém výživovém centru musí s miminkem zůstat dospělý. Otec proti této logice vášnivě protestuje, když se o tom dozví – podle jeho kultury nemůže žena jít sama a on nemůže nechat samotné ostatní děti.

S lékařem, zdravotní sestrou a osvětovým pracovníkem se postupně k němu snažíme promlouvat, vysvětlujeme vážnost stavu jeho dítěte, možnost zhoršení a riziko úmrtí, pokud se nebude léčit.

Nejdřív se schovává za zdí vzteku. Pak začíná polevovat. „Mám doma deset dětí – je lepší, aby zemřelo jedno než všech deset,“ opakuje, klidný, ale poražený tímto dilematem. Není nikdo jiný, kdo by se o děti mohl postarat, ani v jeho vesnici.

Otec vysvětluje, že se s miminkem musí vrátit domů za svými potomky. Nabízí, že se přijede zpátky, až bude mít dost peněz na podporu rodiny během své nepřítomnosti, ale na takový slib je už příliš pozdě.

Dáváme dohromady všechno, co můžeme, pro léčbu. Otcův palec umazaný od inkoustu, kterým „podepisuje“ propouštěcí dokumenty, pro nás všechny symbolizuje prohru.

Ne, že by Jemenci o důsledcích nefungujícího systému nevěděli, ruce tohoto muže jsou však svázané. Mám pocit, že to není poprvé, kdy musel vyjednávat o přežití jednoho oproti životům mnoha.

Nejdřív jsme si myslela, že tomu nerozuměl, teď jsem to ale já, kdo zápasí s takovým rozhodováním.

{{{ labels.morehistories }}}