{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Životy zasažené válkou: Pooperační péče v okolí Mosulu
Akutní chirurgický zákrok je spíše začátkem než koncem dlouhé cesty k uzdravení těch, kteří byli v Mosulu zraněni. Lékaři bez hranic provozují v Hamdaníji, městě nacházejícím se jižně od Mosulu, nemocnici zaměřenou na potřeby těch, kteří se zotavují z operace a snaží se znovu začít žít. Tato klinika se 40 lůžky je nyní jediným zařízením svého druhu v celé irácké provincii Ninive. Momentálně funguje v plném provozu a od svého otevření v březnu jsme zde ošetřili 120 pacientů. Hospitalizovaným pacientům pravidelně vyměňujeme obvazy kryjící komplikovaná zranění. Mnoho z jejich ran je zasaženo infekcemi, což je při válečných zraněních běžné. Dále jim poskytujeme fyzioterapii a psychologickou péči ve spolupráci s týmem organizace Handicap international. Mnoho pacientů ještě čeká na další operace a dlouhotrvající rehabilitace, než se budou moci vrátit ke svým rodinám. Zaznamenali jsme svědectví osmi členů personálu a pacientů nemocnice Lékařů bez hranic v Hamdaníji:
Ahmed Ali, pacient ze západního Mosulu
„V nemocnici jsem už dva týdny. Moje žena a dcera jsou tu se mnou. Byli jsme zranění při sebevražedném útoku v západním Mosulu.
Moji bratři a strýcové pracují pro policii, a tak máme hodně problémů s Islámským státem. Vyhrožovali nám a snažili se dostat k nám do domu. Ve chvíli, kdy se blížily irácké síly, jsme se rozhodli utéct. Odešli jsme spolu s mojí matkou, mým bratrem a jeho rodinou a našimi sousedy. Bylo nás celkem dvanáct. Když jsme byli 50 metrů od iráckých vojáků, minuli jsme dům, který byl skoro celý zničený. Pak mi pod nohama vybuchla mina. V náruči jsem nesl svoji dceru Dimu, která byla taky zraněna. Najednou někdo z toho domu vyšel ven. Byl to sebevražedný atentátník. Když byl blízko rodiny mého bratra, odpálil bombu, kterou měl na sobě připevněnou. Můj bratr, jeho těhotná žena, jejich syn i dcera - ti všichni okamžitě zahynuli. Moje dcera a můj syn také zemřeli, stejně jako můj soused, jeho otec a jeho dva synové.
Policie mě, mojí ženu a naši dceru Dimu vzala do malé polní nemocnice, kde nám poskytli první pomoc. Pak nás převezli do traumacentra Lékařů bez hranic v Hammám Al Alílu. Odtud pak moji manželku a Dimu odvezli do pohotovostní nemocnice v Erbílu a mě transportovali k Lékařům bez hranic v Kajáře. Tam jsem strávil jeden den a pak mě poslali taky do Erbílu. Já i moje žena jsme pak v nemocnici podstoupili mnoho operací. Před dvěma týdny jsme přijeli sem, na oddělení pooperační péče v nemocnici v Hamdaníji. Moje dcera se, díky Bohu, zotavuje dobře.
Bohužel, v Mosulu se odehrává tolik smutných příběhů. Byl jsem svědkem mnoha z nich a můžu vám říct, že situace je opravdu katastrofální. Umírá tam tolik civilistů. Neustále město ostřelují a Islámský stát zabije každého, kdo se snaží uprchnout. V jednom domě letecký útok koalice zabil pět kompletních rodin. Příslušníci Islámského státu byli na střeše, a tak na ten dům letadlo svrhlo bombu.
Bojovníci Islámského státu jsou teroristi, na tom se všichni shodneme. Ale co ta letadla, která sem přiletěla, aby nás osvobodila, proč ta nás zabíjejí?”
Faten, pacientka ze západního Mosulu, 5 let (příběh vyprávěl její otec):
„Když irácká armáda znovu dobyla naši čtvrť v západním Mosulu, vrátili jsme se zpátky domů. Faten si hrála na zahradě, když tam spadla minometná střela a vybuchla. Faten zranil na noze šrapnel z bomby. Nejdříve jsme ji vzali k Lékařům bez hranic v Hammám Al Alílu, kde jí poskytli první pomoc. Odtud byla odeslána k další péči do polní nemocnice v Bartelle. Teď je tady, na oddělení pooperační péče v nemocnici v Hamdaníji. Každý den ji tady personál čistí rány a dává na ně čisté obvazy. Faten je velice statečná dívka, ráda si hraje a směje se, ale moc jí chybí její bratři a sestry a v noci pláče. Všech jejích 7 sourozenců se má, díky Bohu, dobře.”
Abdulrahman Isa, pacient ze západního Mosulu, 11 let
„Zrovna jsem šel pro příděl jídla, když vedle mě na ulici něco vybuchlo. Na prsou a ruce mě zasáhl šrapnel. Nejdřív jsem byl ošetřen ve zdravotnickém stanovišti v Akrábu. Odtud mě odeslali k Lékařům bez hranic v Hammám Al Alílu. Pak jsem prošel několika nemocnicemi, než jsem se dostal do Hamdaníji. Tady jsem už týden. Moje rodina je v Haj Maoumonu, osvobozeném území v západním Mosulu.”
Shamel Hashim, pacient ze západního Mosulu, 51 let
„Stalo se to 7. března. Byl jsem ve svém domě v Mosulu. V oblasti docházelo ke střetům mezi Islámským státem a iráckými silami. Helikoptéra střílela na bojovníky Islámského státu na ulici. Jedna kulka prošla oknem a odrazila se ode zdi vedle mě. Pak mě trefila nejdřív do hrudi, pak do ruky a roztříštila mi kost. Můj bratr, který pracuje jako zdravotník, tam byl taky a poskytl mi první pomoc. Dvakrát mě operovali v polní nemocnici a pak mě poslali domů. Rána se ale bohužel špatně hojila a dostala se do ní infekce. Tak mě přijali tady na oddělení pooperační péče v nemocnici v Hamdaníji. Teď už je to lepší. Můj syn je tu se mnou. Zbytek rodiny je ve východním Mosulu.”
Aswan Ismael, zdravotní sestra Lékařů bez hranic z Mosulu
„Pocházím z Al Hatby ve východním Mosulu. Tam jsme byli i během útoků. Všudypřítomná střelba, bombardování a mrtvá těla na ulici; bylo to děsivé. Ale nemohli jsme opustit město, bylo to nebezpečné a neměli jsme na to dost peněz. Pořád jsem pracovala ve všeobecné nemocnici. I v roce 2014, když přišel Islámský stát. Se ženami však zacházeli velice špatně. Ve chvíli, kdy se mě pokusili zmlátit holí, jsem odešla. Doma jsem pak zůstala přes rok.
Nejprve jsem studovala elektrotechniku, ale pak jsem se rozhodla pro ošetřovatelství, protože jsem chtěla pomáhat lidem. Mám práci u Lékařů bez hranic moc ráda. Staráme se se o pacienty po operacích a pomáháme jim zotavit se. Jeden den v týdnu taky pracuju ve všeobecné nemocnici v Al Hatbě. Je to ale velice těžká práce. Chybí tam téměř vše: léky, vybavení, peníze. A teď nedostáváme ani zaplaceno.
Bezpečnostní situace ve východním Mosulu pořád není dobrá. Dům opouštíme, jen když potřebujeme základní věci, jako jsou voda a jídla. Doma nemáme elektřinu ani vodu.”
Sara Younis, zdravotní sestra Lékařů bez hranic z Mosulu
„Zdravotní sestra jsem už sedm let. Pracovala jsem v nemocnici v Mosulu, když přišel Islámský stát. Přestěhovali jsme se do Kajáry a ještě chvíli jsem pracovala, ale nakonec jsem musela z práce odejít. Nejbezpečnější totiž bylo držet se od nich co nejdál. Trpěla jsem tím, že jsem nemohla pracovat, protože svoji práci jsem měla moc ráda.
Teď pracuji v šestidenních směnách pro Lékaře bez hranic na oddělení pooperační péče v nemocnici v Hamdaníji. V týdnu, kdy mám volno, pracuji jeden den v zařízení primární zdravotní péče v Kajáře.
Viděla jsem příliš moc hrozných věcí. Po dlouhou dobu jsme žili ve válce a násilí. Teď je pro mě těžké uvěřit tomu, že jsme byli osvobozeni. Pořád věřím, že se Mosul znovu může stát tím hezkým místem, jako byl předtím.”
Oday Suleiman, zdravotník Lékařů bez hranic z Bartelly
„Ošetřovatelství jsem studoval v Mosulu a jako zdravotník pracuju už 11 let. Pracoval jsem v Mosulu a později v Hamdaníji, ale v roce 2014 jsme museli utéct do Erbílu. Patřím mezi Šabaky, náboženskou menšinu žijící v Iráku, a máme obavy, že nám Islámský stát ublíží.
Teď jsem se vrátil do Hamdaníji, ale náš dům je zničený. Jezdím sem jen za prací. Když nemám směnu u Lékařů bez hranic, pracuji jeden den v týdnu v nemocnici v Hamdaníji. Hodně budov nyní nepoužíváme, protože byly těžce poškozené v bojích. V nemocnici nám chybí skoro všechno - léky i vybavení.”
Faisal Dakhil Khalaf, zdravotník ze Sindžáru
„Žiju v uprchlickém táboře v Dohúku. Už jsou to skoro tři roky od chvíle, kdy jsme ze Sindžáru utekli před Islámským státem. Prvních sedm dní jsme se schovávali v horách, bez jídla a pití. Rád bych z tábora odešel. Život je tady špatný, není tady elektřina, žádné služby a pořád žijeme ve stanech. Ale do Sindžáru se nemůžeme vrátit, není to bezpečné. Zdravotníkem jsem se stal z humanitárních důvodů. Chtěl jsem pomáhat lidem. Je to velice důležitá práce.”