{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Blog z Pákistánu: Na porodním sále jako jedna rodina
Diana Wellby je australská gynekoložka. Už od dob studií snila o tom, že bude pracovat v rozvojových zemích, ale vždy jí v tom něco bránilo. Až když její děti vyrostly, mohla si svůj sen splnit – pracujte teď v Ženské nemocnici Lékařů bez hranic v Péšávaru. V Pákistánu je vysoká novorozenecká i mateřská úmrtnost. Lékaři bez hranic zde v roce 2011 otevřeli nemocnici, která poskytuje bezplatnou chirurgickou a porodní péči ohrožené populaci severozápadních provincií.
Zažila jsem spoustu porodů u nás doma.
Obvykle to vypadá tak, že žena přijede se svým manželem nebo partnerem a ubytuje se ve vlastním pokoji s příslušenstvím. Její partner je porodu přítomen, rodička má s sebou i vlastní porodní asistentku. Pokud chce, dostane rodící žena injekce proti bolesti, často i epidurální anestézii. Její partner obvykle při příchodu dítěte na svět přestřihne dítěti pupeční šňůru.
Když jsem poprvé vstoupila do „hekárny“ Ženské nemocnice v Péšávaru, vyvalila jsem oči. Hned jsem se svoje překvapení snažila zakrýt a doufala jsem, že si ho nikdo v místnosti nevšiml. Bylo to místo plné žen, které rodily společně za doprovodu svých příbuzných. V pokoji bylo šest lůžek, malý stůl pro sestry a trocha místa vprostřed místnosti – akorát tolik, abych si měla kam stoupnout se dvěma pákistánskými lékařkami během plánování, jak se o každou z šesti rodiček postaráme. Jen co jsme vešly do místnosti, oslovila porodní asistentka krátce a jistě celý ten malý dav a zamávala rukou směrem k východu. Všechny doprovázející ženy najednou „hekárnu“ opustily a uvolnily nám místo, abychom se dostaly ke každé z pacientek na lůžku.
Místní ženy rodí v obvyklém oblečení – šalvar kamízu (dlouhé tunice s volnými kalhotami) a s dlouhým velkým šátkem na hlavě. Takhle oblečené zůstávají po celou dobu porodu (a nezáleží, jak dlouho trvá). Když už porod vrcholí, přesunou se na sousední porodní sál (který je také společný) a přivedousvé dítě na svět. Nepřevlékají se ani nedostanou ani žádné léky proti bolesti. Au! Vidět tak tohle rodičky u nás doma…
Jedinou úlevou od bolesti tu ženy nacházejí v péči svého doprovodu. Kdo že to je? Nejčastěji tchýně. Hrají tu v porodech významnou roli a zvládají ji obdivuhodně.
Jakmile se dívka v Pákistánu vdá, nestane se jen ženou svého muže, ale i součástí jeho rodiny. Když má porodit, doprovází ji tchýně do nemocnice. Někdy se k ní přidá i manžel, ale ten potom čeká před budovou, protože tam muži nesmějí.
Na porodním sále tedy budoucí babičky doprovázejí manželky svých synů, podporují je a dodávají jim odvahu. Jsou s nimi od počátečních fází porodu, masírují jim záda a nosí jim jídlo nebo pití. Pořád se taky vyptávají porodních asistentek: „Kdy už se děťátka dočkáme?“
Jakmile dítě přijde na svět, vyloví jeho babička ze záhybů svého šálu igelitovou tašku. Je v ní oblečení pro miminko. Když začne dítě v pořádku dýchat, oblečou ho do šatů a babička ho zavine. Daří se jim to s velkou přesností – rodiny v Pákistánu jsou velké, takže mají pořádnou praxi!
Napoprvé jsem byla trochu šokovaná minimem soukromí během celého porodu. Má to ale i svou pozitivní stránku – mezi ženami tu vládne zvláštní sounáležitost, jsou jako sestry. Mají společný cíl, vzájemně se podporují a sdílí své naděje, obavy, bolesti i radosti.
Zažila jsem situaci, kdy jedna matka neměla oblečení pro své dítě, zavinula ho jen do hadrů. Ženě na vedlejším lůžku se bohužel právě narodilo mrtvé dítě. Neváhala a dala krásné nové šaty pro děťátko své sousedce, která žádné neměla.