{{ subitems[item.mlid].body }}
{{ subitems[item.mlid].linktitle }}
Blog z Libérie: Cesta do „země eboly“
Martin Zinggl je komunikační pracovník, který působí v liberijské Foye v týmu Lékařů bez hranic pro boj s ebolou. Ke spolupráci s Lékaři bez hranic ho přivedly osobní důvody. Jeho nejlepší přítel, který byl raněn během války v Bosně, mu řekl, že považoval Lékaře bez hranic za nejefektivnější nevládní organizaci v Sarajevu. Martin se dříve zúčastnil misí na Haiti a v Iráku jako zdravotní propagátor.
Cesta do „země eboly“
18. 9. 2014
„Libérie?“ ptá se taxikář nevěřícně. Jeho otázka je podobná všem reakcím lidí, se kterými jsem se setkal během posledních pár dní. Ústa otevřená dokořán, oči v sloup, zděšený údiv – to vše doprovázené posykáváním, vyjadřujícím nesouhlas. „Proč prostě nejedete někam na dovolenou? Třeba k moři, trochu si odpočinout?“
Vážně pro něj nemám žádnou odpověď, možná to je tím, že je ještě brzy. Je pět hodin ráno a já jsem na cestě na vídeňské letiště, abych stihl první let do Ženevy. Odtamtud budu pokračovat přes Paříž do „země eboly“, jak ji taxikář nazval.
Na letišti cítím, že mě ostatní pozorují. Pasažéři i posádka neustále zírají na moji červenou tašku s logem Lékařů bez hranic. „Ebola… Guinea… Západní Afrika…“, slyším útržky z jejich konverzací. Kombinace tašky s logem Lékařů bez hranic a mojí přítomnosti před odletovou bránou do Freetownu/Konakry jsou jasné známky toho, proč jsem tady a kam mířím. Paranoia už začala a to jsem ještě ani neopustil Evropu.
Na letišti v Paříži si se zájmem pročítám brožurku s informacemi o ebole a jejím přenosu. Úplně neznámí lidé mi přišli poděkovat za práci, kterou týmy Lékařů bez hranic odvádějí v západní Africe. S potěšením jim tuto zprávu předám.
Ebola už celé měsíce sužuje západní Afriku a zanechává v ní stopy hrůzy. Spíše než přízraku se nemoc ve skutečnosti podobá pohromě. Ebola rozděluje rodiny, odděluje děti od rodičů, ženy od manželů a bratry od sester. Vyhlazuje celé vesnice a mění rušné komunity v města duchů. Neušetří nikoho ‒ zabíjí jak mladé, tak staré lidi a farmáře stejně tak jako doktory.
Ebola je zatraceně vytrvalá. Po jejím propuknutí je velmi těžké ji udržet na uzdě. Týmy Lékařů bez hranic dělají, co mohou, ale už dosáhly hranic svých možností. Není tu někdo, kdo by rád vyhrál Nobelovu cenu?
Díky ebole můžete paradoxně vydělat i peníze, což dokazují muzikanti v západní Africe, kteří produkují jeden hit za druhým. Ačkoliv jsou melodie a texty různé, obsah těchto písniček je vždy stejný. „Ebola ve městě“ od skupiny Shadow&D12 momentálně zní po celé Libérii. Hudební vkus je unikátní věc.
Foya, malé město obklopené zelenými kopci, se nachází ve vysočině na severu Libérie. Tým Lékařů bez hranic se tu stará o pacienty v ebolovém centru. Dříve ho provozovala organizace Samaritan's Purse, která je známá především na západě díky americkému lékaři, který se nakazil ebolou. Snad celý svět viděl záběry, které ukazují Dr. Kenta Brantlyho, jak opouští ambulanci v astronautském obleku a na několik dní míří do izolačního centra. Dr. Brantly je lékař, který se při boji s ebolou sám nakazil ‒ a přežil. Když organizace Samaritan's Purse opustila Libérii, Lékaři bez hranic převzali její práci ve Foye.
Zhruba před dvěma týdny jsem přistál v části Afriky, která momentálně okupuje všechny titulky světových médií. Zápasí se tu s následky eboly, nemocí, která přichází tiše, ale zabíjí brutálně. Hodně letů do západní Afriky bylo zrušeno, lodě už nezajíždějí do přístavu v Monrovii, Konakry ani Freetownu. Dovozní a vývozní omezení jsou kvůli uzavření hranic přítěží nejen pro ekonomickou situaci těchto zemí, ale také způsobují drastický nedostatek potravin. Celé vesnice a sousedství jako hustě osídlený West Point v liberijském hlavním městě Monrovii jsou v karanténě a pod kontrolou armády. Kromě toho všeho je tady ještě jeden aspekt: strach. Je oprávněný, nebo je to jen pouhá reakce na médii vyvolávanou paniku?
„Omlouváme se za pomalý servis na palubě,“ říká vedoucí posádky v letu do Konakry. „Polovina našeho týmu stávkuje a dnes nepřišla do práce.“ I přesto, že nezmínil důvod, kvůli kterému posádka nepřišla do práce, je to zcela jasné. Letadlo je téměř plné. Napjatá nálada se šíří jeho prostorami jako studený vzduch z klimatizace. Lidé se snaží nedotýkat se člověka, který sedí vedle nich. Na titulní straně novin je napsáno: „Dav lidí osvobodil pacienty“ – v článku se píše o nedávných událostech v Monrovii, kdy bylo několik infikovaných pacientů násilím osvobozeno z prozatímní ebolové kliniky.
Po krátké noci v Konakry jsem následující ráno v letadle Světového potravinového programu (WFP) zamířil do Kissidougou v guinejské vysočině. Malá letadla, která dříve pravidelně létala, kvůli ebole zrušila své linky, takže nad dřívější válkou zničeným trojúhelníkem Sierry Leone, Guineje a Libérie teď létají letadla OSN. Před vzlétnutím posádka pasažérům z „bezpečnostních důvodů“ rozdává masky a rukavice. Paranoia i nadále zůstává naším věrným společníkem.
O hodinu a půl později letadlo přistává na červené příletové dráze. Několik farmářů se krátce zastaví, aby se podívali, co se děje. Krátce nato se z ničeho nic objeví džíp Lékařů bez hranic a odveze nás do 80 kilometrů vzdáleného Guéckédou, kde Lékaři bez hranic provozují ebolové centrum. Náš výlet trvá tři hodiny, cesta je únavná a kodrcavá. Nechci si ale stěžovat, protože jsme mohli doletět aspoň do Kissidougou. Jinak by cesta autem z Konakry do Guéckédou blízko hranic s Libérií trvala dva dny.
Po obědě se ocitám na břehu řeky Makona, která tvoří guinejsko-liberijskou hranici – místo, o kterém jsem si ani v nejdivočejších snech nemyslel, že bych ho mohl někdy navštívit. Ačkoliv je hranice oficiálně uzavřená, hraniční stráž nás nechá projít. Neptají se na žádné otázky a v tichosti nám do pasů dají razítka. V kánoi přeplujeme řeku a najednou se ocitáme v Libérii. Jen co je do čekajících aut Lékařů bez hranic naloženo padesát boxů s ochranným vybavením pro náš tým, vyrážíme. Zanedlouho přijíždíme do města Foya…