23 Bře 17 15 Zář 17

Agok Paradise, den 15, Stříhali dohola, chirurgyně chirurga...

Záměrně se vyhýbáme zóně, kde byli při našem minulém výběhu psi. Končí to tím, že vbíháme přímo do rvačky tří pěkně hnusně vypadajících bestií. Vrčí na sebe a štěkají na vesničany, kteří se kolem nich shlukují. Částečně i proto, aby nás chránili, což je dojemné. Po jejich vzoru bereme do ruky šutráky a zatímco oni neminou ani jednou, my si kameny ponecháme na strýčka příhodu. Psi se neochotně, ale přesto celkem svižně dekují z cesty. Děkujeme vesničanům. 

Ráno mám velmi těžké zenové cvičení. V noci jsem přijímal pacienta, kterému někdy odpoledne prostřelili levou nohu. Podrobnosti ani důvody neznám. Chtěl jsem ho operovat jako prvního. Už ležel na stole, když jsme zjistili, že nemáme vysterilizovaný set pro zevní fixaci. Tak zpět... Na vizitě nikdo nic moc nevěděl a vše vyvrcholilo cvičením zaléčených pacientů, které jsem nechal poslat na parkoviště z důvodu odjezdu směrem Mayom. Postáli si takhle na sluníčku asi tak kolem hodiny, aby se následně vrátili zpět na oddělení, protože odjezd přeplánovali na zítra. Když si do toho čtvrtý den za sebou říkám o test na HIV u jednoho pacienta, jako kdyby to bylo každý den poprvé, začínám si mručet takové to hluboké: mmmmhhhmmmm.... 

Potom, co s Anithe celkem brilantně naložíme zevní fixatér na nohu, která se v době příjmu tvářila jako mrtvá a navíc gumově zlomená do pravého úhlu vzhledem k holenní kosti, plánujeme na pátek plastiku v podobně reverzního surrálního laloku. A následuje šedesátiletý pantáta, co mu v roce 2014 udělali kulkou díru do břicha a my mu vyvedli dočasný střevní vývod. Pantáta neměl doteď čas přijít. A když tak učinil, měl jen ambulantní karty. Tak zašlé a roztrhané, že jsme jen stěží s Anithe rozluštili, že ta stomie je takzvaná "loop sigmoideostomy". Čili vytvořená na vrcholu esovité kličky tlustého střeva. Měla by mít dvě díry.

Takže když leží na stole a díra je jen jedna... To znamená, že vývod je konečný. A můžeme se jenom modlit, abychom hluboko v pánvi našli zbytek rekta konečníku. Děkujeme předchozímu chirurgovi za důsledný záznam! Nemáme, jak si ověřit, kolik tam toho konečníku zbývá. A nemáme na to ani žádnou vyšetřovací metodu. Takže ve střední čáře v původní rovině do břicha. Po chvíli pátrání a provlečení celého trávicího traktu přes můstek tenkého střeva na správnou stranu zjistíme, že esovitá klička opravdu ústí v konečný vývod. Divíme, že se to dosud nezauzlilo. V malé pánvi není vůbec nic. Anithe, co budeme dělat? První myšlenka je, že to zavřeme a prostě ho pošleme někam dál, kde se pokusí napojit konečník přes stapler - speciální šicí instrument. Ten tady taky samozřejmě nemáme. 

Ne. Už jsme ho otevřeli. Máme čas, netlačí nás žádný urgentní případ. A taky je to trochu o chirurgově hrdosti. A úplně nakonec, ale vůbec ne v poslední řadě, jsme možná jedinou možností pro pacienta. Kdoví, jestli by se o něj někdo postaral. Vrhám se tedy do malé pánve a postupně hluboko dole a retroperitoneálně (uložené vzadu za břišní dutinou) nacházím schovaný pahýl konečníku. Když ho po chvilce napětí uvolním, je nakonec hraniční délky. Předávám otěže Anithe, která odpojuje vývod od kůže a začne ty dva konce uměle rozděleného střeva zase našívat k sobě. Jsem rád, že to dělá ona. Jedna stojací lampa chabě žlutým světlem osvětluje moje záda. Druhá s ostrými bílými ledkami svítí přímo do našich ksichtů. Takže v břichách je obvykle tma. Anithe má přeci jenom o deset let mladší oči. Ušila to skvěle! Vyplachujeme a drénujeme. Give me five! Chalas, tamam! 

Můžeš mě ostříhat? Jasně! O kolik to chceš zkrátit? Dohola. Cože?... Dobře, zkusím to nejdřív s nástavcem zkrátit. A ty mi pak řekneš, jestli to takhle náhodou nestačí. První strojek nefunguje. Ale koupil jsem si dva za cenu jednoho a celkově za babku. Doporučil mi ho můj holič. Levný, ale americký originál. Ten druhý nemá nástavce. Takže trojka. Za 10 minut mám holou hlavu. Stříhala mě Anithe. Měla u toho kecy, že takhle budu méně atraktivní. Pokud vážím mezi atraktivitou a faktem, že se budu méně potit na hlavě, volím jednoznačně druhé. Naposledy jsem byl dohola v osmnácti. Doma jsem musel sedět u večeře s čepicí. Myslím, že kdybych večeřel s rodiči dneska, zase by mě nutili tu čepici…

Nášlapné miny. Prý většinou pochází z první občanské války v Súdánu někdy z osmdesátých let minulého století. Už několik let se tu pohybují skupiny britských a holandských pyrotechniků, kteří je odminovávají. Kromě toho, že v době sucha mohou být na některých místech docela dobře viditelné, ještě k tomu se nepohybují. Nepohybují?! V období dešťů v blátě plavou jako na vodě. A tak se může původně odminovaná silnice znovu zaminovat. V Agoku je údajně stoprocentně bezpečná jen hlavní třída. Lidmi vyšlapané cestičky mezi jednotlivými tukuly budou tak na devadesát devět procent a pouze v období sucha. K hadům a psům přidávám miny. Jo a dneska s námi běžel jeden místní až na konečnou autobusu. Dál už pokračoval veřejnou dopravou. 

Na mnoha místech Jižního Súdánu se nachází nevybuchlá munice: nevybuchlé bomby, miny, granáty, rakety a další náboje. Často jsou skryty v zemi a lidé jsou proti nim bezmocní. Nejvíce ohroženy jsou hrající si děti (viz článek Nevybuchlá munice jako pozůstatek války ohrožuje životy dětí). Tolik oficiální zdroje.

Zobrazit větší mapu

Tento blog vyšel na info.cz

{{{ labels.morehistories }}}