Malý Bilal: Jak léčíme podvýživu v Pákistánu

Irská lékařka Aisling Semple píše o svých zážitcích z naší mise v Pákistánu, kde v roce 2016 působila jako pediatrička.

Oddělení léčby podvýživy v dětské nemocnici ve městě Quetta je momentálně plné. Migrující obyvatelé, kteří odešli během studených zimních měsíců, se vrací a s nimi jejich slabé a vyčerpané děti. Provozujeme jedinou kliniku v provincii s lůžkovým oddělením pro malé pacienty trpící podvýživou.

Poprvé jsem se s Bilalem potkala při ranní vizitě před několika týdny. Lékař na oddělení mi řekl, že ho předchozího večera přinesla jeho babička — přišli z Afghánistánu. Během dvou let svého života dostával jen rozředěné kojenecké mléko z prášku a kozí mléko. Jeho rodinu nenapadlo, že potřebuje dostávat také pevnou stravu.

Shromáždili jsme se kolem jeho postýlky a bylo nám jasné, že tento chlapeček trpí „kwashiorkorem“, což je vážná forma podvýživy. Podvýživa má u dětí různé projevy. Většina dětí je vyzáblá a vyčerpaná, ale některé děti při nedostatku jídla otékají kvůli nadbytku tekutin. Bilal je ve vážném stavu. Nejen že má napnuté a napuchlé ruce a nohy, navíc má úplně znetvořený obličej, víčka má oteklá a sotva otevře oči.

Lékař mi sděluje, že chlapec má velké opruzeniny. Gestikuluji směrem k babičce, že bych je chtěla vidět. Opatrně odkládá vyšívaný šátek, kterým ho ovinula. Bilal naříká. Když ho jemně prohlížím, začne křičet na celé kolo. Kůže na jeho stehnech úplně popraskala. Je červená, odkrytá až do masa a vidím, že má těžkou infekci. Bilal se snaží se mnou bojovat ze všech sil, které mu ještě zbyly. Opatrně vracím zpátky šátek a šeptám k němu slova omluvy. Jeho pláč utichá, oteklé oči se zavírají. Dáváme mu něco na utišení bolesti a antibiotika na infekci. Zdravotní sestra nám řekla, že odmítá pít terapeutické mléko. Budeme muset použít výživovou sondu a doufat, že během nadcházejících dnů nabere síly.

Jakákoliv nečekaná změna v tělních tekutinách by ho mohla ohrozit na životě. Jeho babička se o něj hodně stará. Je stále s ním, spí vedle něho v postýlce. Jemně roztírá hutný hydratující krém na jeho opruzeniny, které se hojí jen zdlouhavě. Chlapec stále vypadá ztrápeně. Ostatní batolata na oddělení vykukují přes příčky svých postýlek — jejich velké tmavé oči pozorují zvídavě okolní dění. I když se každý den snažíme spřátelit se s ním, Bilal na nás nereaguje. Vůbec se neusměje.

Kvůli jiné práci se nedostanu na oddělení a Bilala vidím znovu až po téměř dvou týdnech. Jednoho dne ráno najdu na střeše sedět jeho babičku s pěkným, malým chlapcem na klíně. Když mě vidí, vyskočí a s úsměvem ukazuje na dítě v náručí. Chvilku mi trvá, než ho poznám. Bilal se úplně proměnil. Otoky zmizely, opruzeniny se zahojily. Někdo mu udělal nafukovací balónek z nemocniční rukavice. Zběsile s ním mává. A směje se.

Jsem tady několik měsíců a potkala jsem hodně pacientů jako Bilal, ale stejně jsem vždy dojatá, když vidím uzdravení, jako je toto. Jeho babička povídá něco v jazyce, kterému nerozumím. Směju se s ní a nemohu od malého Bilala odtrhnout oči. Svírá z poloviny snědený balíček Plumpy Nut, vysoce kalorické arašídové pasty, kterou používáme k léčbě podvýživy. Poprvé se mi podívá do očí – z obličeje mu koukají lumpárny.

Přidala se k nám zdravotní sestra a překládá. Bilalova babička vypráví, že před námi byli v několika nemocnicích, ale nikdo nevěděl, jak ho léčit. Myslela si, že nepřežije. Říká, že jsme ho zachránili. Že nám děkuje.

Během té doby, co byla babička u nás, jsme jí vysvětlili, jak miminka a děti krmit a odstavit je od kojení. Tyto informace bude moci předat ostatním členům rodiny i komunity a zabránit tak tomu, aby další děti dopadly jako Bilal.

Říkám jí, že Bilal má štěstí, že má babičku, které na něm tak moc záleží. Směje se, Bilal k ní vzhlédne a začne se smát také.

Můj pobyt v Quettě se rychle chýlí ke konci. Nikdy bych si nedokázala představit, jak moc náročné to bude. Ale drží mě nad vodou chvíle jako tato – když stojím na slunci a směju se s babičkou a jejím vnoučkem. To jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu. Kvůli nim jsme tady. A tak pomáháme.