© Mohammad Ghannam/MSF
20 Čvn 19 29 Čvn 19

Květy v temné vodě. Mosambik po cyklonu Idai

Naše zdravotní koordinátorka Ana z Brazílie se zamýšlí nad osudy těch, kteří přežili cyklon Idai, a vzpomíná na ty, kteří už mezi námi nejsou.

Nic nesymbolizuje ničivou sílu cyklonu Idai, který udeřil v Mosambiku, tak dobře jako stromy. Popadané, polámané, bez listů jsou živým svědectvím silného větru a vody, které složily k zemi i mohutné stoleté velikány.

Stromy se během povodní staly také nečekanými, život zachraňujícími čluny.

Lidé na venkově i ve městech se do větví uchylovali před zvedající se vodou, která pohlcovala jejich domy. Tam čekali na záchranu, která ale někdy vůbec nepřišla. 

Lidé mi vyprávěli, že když zoufale plavali v řekách, na místech, kde dříve měli domovy a farmy, jejich přežití nezáviselo na jejich dobrotě nebo odvaze. Spíše na kruté náhodě, jestli se jim do cesty zrovna dostala větev stromu, za kterou se mohli chytit.

Život pohřbil déšť

Nejenom zdejší stromy by mohly vyprávět.  

Stojatý rybník nedaleko Lamega připomíná, jak zde ještě nedávno matky káraly svoje děti za to, že místo školy chodily plavat. Ty samé matky se potom utopily, zatímco jejich malí synové a dcery přežili. Naučili se totiž výborně plavat, ale nebyli dost silní na to, aby zachránili své rodiče.

V moři bláta, kde dřív bývala zem, chodí množství lidí v kruzích a stále se dívá dolů. Jsem z toho zmatená. Začíná mi svítat, až když si někdo dřepne, aby zpod bláta vytáhl něco důležitého, co jsem předtím neviděla: unavené ruce vyhrabávají rodinné portréty, trička, něčí oblíbené zrcátko. Vzpomínky na život, který pohřbil déšť.


Maria Pedro stojí na místě, kde dřív býval její dům

Důstojnost

Po cestě do zdravotnického centra Nhampoca mě zastaví dva starší muži: „Mohla byste jít, doktorko, s námi a na něco se podívat?“

Vytahuji ze svého batohu lékařské vybavení, abych byla připravená pomoci pacientovi, který na mě zcela jistě čeká. Jakmile se ale dostaneme k říčnímu korytu, překvapí mě vážnost skupiny mužů, kteří stojí v kruhu kolem někoho nebo něčeho. Nevidím přes ně dál.

Opatrně se kolem nich protáhnu a v bahně vidím němé svědky toho, co se stalo: kdysi barevné ženské šaty, teď celé hnědé a bez tvaru; ženiny bezvládné ruce, které zbarvila bahnitá voda.

„Přišla jsem pozdě. Je pozdě. Je mi to moc líto, nemohu jí pomoci,“ vypadává ze mě.

V tichosti přikyvují. Chtěli jí jen vrátit důstojnost tím, že o její smrti bude někdo vědět.

Říkám, že o tom povím ostatním, i když sama nevím, co tím mám na mysli. Povím jim o tom.

Ohrožení malárií

Lidé v malé vesničce Nhatiquiriqui stojí frontu před naší mobilní klinikou.

Komunitní zdravotník přivádí pacienty do naší malé ordinace. Sedíme tu na prázdných pytlech od rýže, protože židle prostě nejsou. Jeden pacient za druhým má malárii. Víc než polovina z nich jsou děti mladší pěti let.

Povodně zničily domovy, ale vzaly s sebou také všechno, co lidé měli, jako jsou moskytiéry nebo oblečení. Lidi tak ještě více ohrožují komáři přenášející malárii, kteří se ve velkém rozmnožují v povodňové vodě.

Jedna dívka, která vypadá mnohem starší než na svých devět let, sedí vedle mě se svými dvěma mladšími bratry. Všichni tři mají malárii. Ptám, kde najdu jejich matku, abych jí vysvětlila léčbu a preventivní opatření.

Komunitní zdravotník se jemně dotkne mé paže a sděluje mi, že matku už nemají.

„Takových je tady víc,“ říká.

Bude trvat, než se život ve vesnici vrátí do normálních kolejí.


Pacienti v mobilní klinice Lékařů bez hranic

Záchrana

Krize bude zažehnána, jakmile voda začne opadávat. Ale stromy dál vyprávějí o tom, co se tu stalo.

„Tady jsem zůstal viset čtyři dny,“ říká starší muž v Nhampoce.

„Tento strom zachránil život mojí rodině.“

Chipenda, zdravotního bratra v místním centru, nezachránil supermoderní vrtulník, ale odvaha místních rybářů, kteří použili kmen stromu jako improvizovanou kánoi a v silných proudech riskovali životy, aby ho vytáhli z vody. Na větvi strávil dva dny bez jídla.

Nechtěl potom jet domů, ale prosil je, aby ho vzali přímo do zdravotnického centra, kde na něj čekala práce a pacienti.

V temných vodách

Nakonec to byla sama země a její lidé, kteří trpěli, mnohé ztratili, našli útěchu a začali obnovovat to, o co přišli. 

Jak znovu nesměle raší obilí z půdy v Nhampoce, myslím na všechny ty příběhy odvahy, síly, vytrvalosti a obětavosti, které jsem slyšela od těch, co přežili. Ale také na ty, o které jsme přišli.

V této křehké a zranitelné době, kdy obyvatelé Mosambiku začínají znovu po kouskách skládat své životy, rodiny, domy, se vracím po špinavé cestě ze zdravotnického centra a naposledy se zahledím do stojaté vody.

Začínají růst velké vodní rostliny. A je to poprvé, kdy v temné vodě vidím květy.

{{{ labels.morehistories }}}