11 Květen 18 15 Květen 18

Je to tady. Mise potvrzena. Irák. Bagdád…

Dagmar Chmelíková pracuje v české kanceláři Lékařů bez hranic v oddělení lidských zdrojů. Už pátým rokem má mimo jiné na starosti odjezdy spolupracovníků na mise. Teď jede na jednu ona sama. Zde se podělila o své pocity:

„Mami, chtěla bych tě poprosit, aby ses o mě už tolik nestarala. Chci být víc samostatná. Už jsem velká,“ oznámila mi před časem naše sedmiletá Anežka. Tato slova vyřkla právě ve chvíli, kdy poprvé svitla naděje, že bych na čas mohla vyměnit práci v pražské kanceláři Lékařů bez hranic za práci přímo na jedné z našich misí. Ha! Že by znamení? Možná se ti to, holčičko, už brzy splní, říkala jsem si v duchu.

„Zvládnu to? Zvládne to tady moje rodina?“

U večeře Anežka v úvahách pokračovala: „Mami, já mám nejlepší dny, když jsi blízko a můžu tě obejmout.“ Hmm… Jako rodič přesně tohle chcete slyšet, ale proč zrovna teď?! Copak mi ta holka vidí do hlavy?

S manželem jsme se dohodli, že dětem nebudeme nic říkat do doby, než bude můj odjezd jistý. Nechceme jim dávat brouka do hlavy. Stačí, že mně se jich tam honí jak cvičenců na spartakiádě. Zvládnu to? Zvládne to tady moje rodina? Nebudou mě kolegové proklínat, až jim na stůl přistane část mojí práce?

Mám obrovské štěstí. Moji blízcí a kolegové mě v mých plánech a úvahách o výjezdu na misi podporují.

Pomáhat lidem přímo na misi si přeji od chvíle, co pro Lékaře bez hranic pracuji.

No jo, ale co budou děti jíst? Manžel umí spoustu věcí. Vařit ale neumí. Ohřeje párky (v mikrovlnce) nebo fazole z konzervy (dokonce v hrnci), tím však jeho kulinářský um končí. Naštěstí přislíbila dočasnou výpomoc širší rodina, bude to dobrý. „Jen jeď. Neboj, my to tady zvládneme, my si to tu bez tebe užijeme,“ uklidňoval mě navíc Fanda (ten, který neumí vařit)… Jak to vlastně myslel? No nic, nemusím vědět všechno.

Já mám jasno. Pomáhat lidem přímo na misi si přeji od chvíle, co pro Lékaře bez hranic pracuji. A díky podpoře blízkého okolí není co řešit. Jdu do toho! „Jsem k dispozici,“ hlásím do operačního centra Lékařů bez hranic. Teď budu čekat na nabídku mise.

Je to tady. Jen po pár dnech čekání. Mise potvrzena. Irák. Bagdád. Dva měsíce. Pozice: administrátorka. Ty brďo, ono se to fakt stane? Mám šest týdnů do odletu. Kolečko předodletových příprav se začíná roztáčet. Musím připravit vše doma i v práci. Ideálně tak, aby si nikdo nevšiml, že tady nejsem. To půjde…

Náročný krok do neznáma

„Ty jsi blázen!“ je poměrně obvyklá reakce okolí (pokud nepočítám to nejbližší), když mou misi oznamuji. Kdo mě však trochu zná, tak ví, že to byla jen otázka času. „A co děti?“ následuje většinou.

Děti už to vědí. První Františkova reakce byla nečekaná: „Ale vždyť je tam válka!“Chvíli jsme si povídali, snad pochopil... Přeci jen je mu už deset let. „Ale vždyť je to na strašně dlouho,“ pokračoval. „Je to jako prázdniny, a ty přece vždycky tak strašně rychle utečou,“ snažím se i sama sebe přesvědčit, že doba vzájemného odloučení uteče jak voda. Děti to chápou po svém, adekvátně svému věku. S tím bohužel nic nezmůžu. Když teď doma oznamuji, že někam jedu, Anežka se ptá: „To už jedeš na tu misi?“ Ne, to bude až za měsíc. „Aha, tak to se ještě čtyřikrát vyspím?“ Tak asi tak…

„Teď prostě pojede na chvíli pomáhat maminka.“

A třeba nám dočasné odloučení přinese i něco pozitivního. Třeba si ještě více uvědomíme, jak jsme pro sebe navzájem důležití a jaké štěstí máme, že se máme. Od doby, kdy se děti o mém odjezdu dozvěděly, jsou tak nějak hodnější. Snad jim to vydrží.

O práci Lékařů bez hranic si s nimi čas od času povídám, nějakou představu tedy mají. Doufám, že i díky tomu přijmou můj odlet s větší lehkostí. Teď prostě pojede na chvíli pomáhat maminka. Protože přesně o to tady jde. Pomoci těm, kteří neměli tolik štěstí jako třeba právě my, a kteří pomoc potřebují.

„Rozhodla jsem se vystoupit z komfortní zóny.“

„A nebojíš se?“ ptá se mě hodně lidí. Ne. Nebojím. Je to sice pro mě krok do neznáma a bude to náročné, mám ale výhodu. Vím, jak Lékaři bez hranic v terénu pracují. Vím, že bezpečnost spolupracovníků je na prvním místě. Když se na to podívám racionálně, riziko je minimální. Pravda, nikoliv nulové. Ale co je v životě bez rizika? Za sebe riziko bez váhání přijímám. Nerozhoduji se ale jen za sebe. Manžel však naštěstí přemýšlí stejně jako já.

Měla jsem na výběr. Rozhodla jsem se vystoupit z komfortní zóny. Propůjčit na krátký čas sebe jako člověka. Jako administrátorku. Ti, kterým Lékaři bez hranic pomáhají, často na výběr bohužel nemají. Kolikrát musí čelit situacím, ve kterých se neocitli vlastní vinou. Teď jim budu pomáhat přímo v jejich zemi, konečně jim budu o něco blíž.

{{{ labels.morehistories }}}