© Sara Creta/MSF
26 Květen 19 26 Květen 19

Blog z mise: Ženy si zaslouží kvalitní péči všude na světě

Britská porodní asistentka Hannah píše o svých zkušenostech, které nasbírala při denní práci i nočních pohotovostních službách na klinice v Demokratické republice Kongo.

Jako obvykle mě probudí ranní křikloun s megafonem. Uděluje rady, jak předcházet choleře.

Je teprve pět ráno. Nemůžu si však stěžovat. Jsme to konec konců my, kdo ho platí, aby takhle probouzel město. Každý možná ještě leží ve své posteli, ale už ví, jak ošetřit zdejší vodu, aby byla skutečně zdravotně nezávadná. 

Náš hotel je jednoduchý. Podlahu máme dost špinavou a musím se vyrovnat s úzkou kbelíkovou sprchou. Nicméně nadmíru to kompenzuje srdečný personál. Dnes jsem se na snídani nacpala plackami čápátí a popíjela k nim obvyklý sladký konžský čaj.

Proměnlivá směs

Lékaři bez hranic působí v Demokratické republice Kongo od roku 1981 a neplánujeme, že bychom zemi v blízké době opustili.

Byť to možná nevypadá jako definice krizové medicíny podle médií, míra úmrtnosti je zde kvůli dlouho trvajícímu válečnému konfliktu skutečně vysoká.

Projekt, kde pracuji, funguje už sedm let, přičemž zdravotní centrum Nyange podporujeme posledních sedm měsíců. Já jsem tady tři měsíce a musím říct, že zlepšení péče, kterého jsme tady dosáhli, je úžasné.

Nyange je neustále rozšiřující se město vzdálené asi tři hodiny cesty od hlavní základny. Zlaté doly tady vábí mladé muže téměř ve stylu zlaté horečky na divokém západě. Profit zde hledají i obchodníci, hospodští nebo lidi nabízející sex. Všichni doufají, že u nich zlatokopové utratí své zisky.

Žije tu proměnlivá společnost vytvářející populaci s unikátními zdravotními potřebami. Doba cesty do nemocnice ale trvá nejméně tři hodiny. Místní zdravotní centrum je skutečně potřebné.

Předporodní oddělení

Poté, co zavolám na základnu ohledně standardní bezpečnostní kontroly, začíná můj den ve zdravotním centru ranním předáním pacientů. Noc proběhla normálně. Tři ženy porodily, matky i děti jsou v pořádku.

Jedna porodní asistentka zůstává na porodním oddělení s matkami. My ostatní začínáme ranní službu na předporodním.

Dnes přišlo asi čtyřicet žen, všechny poprvé. Mým úkolem je hlavně dohlížet a školit porodní asistentky ministerstva zdravotnictví. Při tak velkém počtu pacientek se však nemohu vyhnout tomu, abych se někde nezasekla.

Po registraci ženám odebíráme krevní vzorky na HIV, syfilis, malárii a anémii. Testujeme podvýživu, vyšetřujeme moč, pohmatem kontrolujeme břicho a v rámci prevence podáváme léky.

Některé ženy se u nás zdrží i pět hodin. Občas mě napadá, proč tak trpělivě čekají dlouhou dobu na slunci. Pak mi dojde, že než přijeli Lékaři bez hranic, nebylo tady nic. Míra úmrtnosti matek je tady vysoká a ženy chtějí být pod dohledem.

Důvěra komunity

Zrovna v tomto centru pracuje pět porodních asistentek ministerstva zdravotnictví a každý měsíc tady probíhá asi 120 porodů. Mají náročnou práci, ale jsou nadšené a hrdé.

Pacientky vědí, že péče, kterou tady dostanou, je pro ně bezpečná. Přicházejí z vesnic vzdálených mnoho mil, aby tady mohly porodit. Jednoduché postupy, jako je podání oxytocinu (léku na podporu kontrakcí) a správné používání partogramu (nástroje na zaznamenávání vývoje plodu), pomáhají předcházet mnoha dříve běžným problémům, například krvácení nebo dlouhotrvajícím porodům.

Dopravování pacientek je stále složité. Některé ženy si musí chytit motorku jako taxi, což když rodíte, není úplně jednoduché. Naštěstí se ale Lékařům bez hranic daří pomáhat s převozem ve vlastních vozidlech. Není to možná nejpohodlnější, určitě se však jedná o mnohem lepší alternativu.

Uprostřed noci

Uprostřed noci mi volají z nemocnice. Říkají, že rodička upadla do bezvědomí. Víc detailů se nedozvím.

Je jedna hodina ráno. Budím dvě zdravotní sestry z mého týmu, protože mě napadá, že možná budu potřebovat pomoc. Volám na základnu, abych zkontrolovala bezpečnostní situaci. Pak už vyrážíme autem do zdravotního centra. Je to kousek od hotelu, ale bezpečnost je vždy na prvním místě.

První, co vidím, když dorazíme, je rodina ženy, jak neklidně stojí přede dveřmi. Některé věci jsou na celém světě stejné. Uvnitř najdu pacientku ležící na matraci v porodní místnosti. Je opravdu v bezvědomí a během minuty od mého příchodu se začíná třást.

Zatímco ji sestra vyšetřuje, ptám se rodiny, jestli žena trpí epilepsií nebo si vzala nějaké tradiční léky. Říkají, že ne. Její krevní tlak se vrací do normálu, diagnostikujeme netypickou eklampsii (stav, který je tu zjevně neobvyklý). Okamžitě začneme podávat síran hořečnatý. Jsem vděčná, že díky Lékařům bez hranic může moje pacientka dostat tento lék.

Grand multipara

Za hodinu se žena dostatečně probrala, aby s námi byla schopná mluvit. Je plně otevřená a jak zjišťujeme, je taky grand multipara. To znamená, že již rodila nejméně pětkrát. Oba faktory hrají v její prospěch, protože v noci nemáme možnost převozu pacientů do nemocnice tři hodiny daleko.

Je samozřejmě vyčerpaná, ale povzbuzujeme ji, aby chodila a nakonec tlačila. Za půl hodiny porodila zdravou, plačící a velmi vítanou holčičku.

Když už byly obě stabilizované a spaly, na poslední hodinku odpočinku jsem se zavrtala do své postele.

Naděje na úspěch

Při ranním předávání jsme všichni trochu unavení, ale šťastní, že to dobře dopadlo.

Žena se k nám připojila, když jsme se vraceli na základnu. Nechají si ji v nemocnici na pozorování, ale všichni jsme si jistí, že bude v pořádku.

Sledovala jsem ji, když jsme vyrazili na tříhodinovou cestu po něčem, co se dá jen při dobré vůlí označit jako silnice. Už seděla, jedla a kojila své dítě. Znovu – některé věci jsou stejné, ať už jste v Nyange nebo Newcastlu.

A to je nakonec důvod, proč pracuji pro Lékaře bez hranic: protože ženy si zaslouží vynikající péči a naději, ať se nachází kdekoli na světě.

{{{ labels.morehistories }}}